Čech
Čech, a, m., pl. Čechové n. Češi, u sta- rých někdy Češí (Češie za nim. Rkk.). Ce- chové, země české obyvatelé. V., die Böhmen; Němci v novější době často říkají: die Czechen. Čechové se zvlašili, peníze se jim splašily. Jg. Tenkrát Němec Čechu přeje, když se had na, ledě hřeje. Jg. Čechové tehdáž zpí- vají, když se najedí. V., Č. Čechové, když se jim jísti chce, nebývají veseli. V., Č. Praví arciotec Čech: fco není tvého, toho nech; Čechové národ hudebný; Staročech = poctivec; Čech má hlavu svou — a to ne- ustupnou; Čechové mají srdce z hubky, v hlavě kámen: křísni, hnedle bude plamen; Pán Bůh Čecha neopustí, jestli se sám ne- opustí. Č. Čech dí, Čech splní. Rb. Nejlépe poznáš pravého Čecha, když ho do hlavy uhodíš, jde mu z ní oheň. Lb. Čech vůl, Němec kůl, Uher tráva zelená, Francouz růže červená; přišel vůl, porazil kůl, sežral trávu zelenou, posral růži červenou. Lb. Lítí Češi = udatní lidé, jací slovutní byli Cechové. Alx. Výb. I. — Vz Čechy.