Z
1. Z psávalo se k označení několika roz- dílných zvuků českých, místo: z, ź, ž, š, na př. zlaba m. slaba. Jg., Kt. — Z jest souhláska sykavá, jasná a článkuje se prou- dem zvuku, jenž probíhá průlinou utvořenou jazykem k hořejší dásni vztýčeným a na obou předních stranách svých zubů se do- týkajícím. Při sykavkách z a s nechá se mezi vztýčeným koncem jazyka a hoření dásní nebo popředím patra velmi těsná prů- lina, skrze kterou při z mírný (při s prudký) proud se prodírá a třením sykot vyluzuje. Gb. — Svou jasnou střídnici má z v sou- hlásce s a s ní vyměňuje a zastupuje se vzájemně, když souhláskové skupení pro- měnu takovou, známou pod jménem spodo- bování, potřebnou činí; tak na př. etymolo- gické sbor (se-brati) vyslovuje se zbor a naopak etymologické z to (m. vz to) vyslo- vuje i píše se s to, býti s to. Gb. ve S. N., Gb. Hl. 20. Z cesty vyslovuje se s cesty a naopak prozba m. prosba (od prositi). Na Hané klade se v některých slovech z m. s: my zme (zmy = sme = jsme), jezt (jísti). Sb. V obecné mluvě vyslovuje se z m. s: Zákristie, Jozef, Terezie, rozmarina (ros marinus). Naopak povstalo s ze z: máslo, masť od maz (mazati), veslo m. vezlo od vez (vézti). Us. — Kromě toho střídá se v Krkonš. s c: crcadlo m. zrcadlo. Vz C. V již. Čech. s u: roužnout m. rozžehnouti. Kts. — Jelikož pak hláska tato některým starým jazykům indoeuropským schází, soudí se, že jest původu pozdního; v starobylejších formách nalézá se na místě jejím buď hláska jasná hrdelná, na př. strb. az-b sskr. ah-am, strb. jez-yk~b m. lez-yki-, lat. ling-ua, anebo jasná zubná, na př. strb. zabb sskr. džamblia, a oboje tyto hlásky také v historické době v z se proměňují, na př. bogi> česky Bůh, nom. pl. bozi; kmen rod, příčestí trpné času minulého: rozen. Gb. ve S. N. Cf. lat. veho — vezu, latin. granum — zrno, noha — noze, roh — roze, hradja — hráze, ho- vado — hovězí, sedění — sezení, rodění — rození, Zderad — Zderaz, uhoditi — uhozen. Hš. Vz H, D. Avšak toto z, podlé způ- sobu novočeského vysloveno, jest bez po- chyby již několikátá faze těch proměn, které v jistých případech se staršími hláskami: g, h, d se děly. Tomu nasvědčuje polská střídnice dz, na př. w nodze, urodzony; střídnice starobulh. žd v roždenb, obdoba jazyka novořeckého a anglického, kde ?- a th také v rozdílných nuancích od dz až do z se vyslovuje a j. Proměn takových větším dílem měkkost' slabiky příčinou byla, pro- čež valná většina českých z, obzvláště před příponami tvaroslovnými, měkka byla a v těch případech z nejspíše jako polské ź (prostředně mezi z a ž) se vyslovovalo; toto pak ź časem zase zaniklo a na místo jeho jednak z, jednak ž nastoupilo. Tím způso- bem možno si vysvětliti nejen zvláštnosti některé pravopisecké v češtině staré na př. pomož, kněž, ale také grammatickou formu příčestí min. trpného vezen vedlé obecné formy vežen, ohrazen vedlé ohražen a j., kažen. Gb. ve S. N., Gb. Hl. 22. Novočeské objetné z jest tvrdo tam, kde zastupuje strčes. tvrdé z: vozy; naproti tomu platí v mluvnici za měkké tam, kde jest dědicem a nástupcem strčes. měkkého ź: vozí. V kon- covkách tvaroslovných nebývá nesnadno přesvědčiti se o tom, máme-li před sebou z tvrdé čili měkké. Volme si k tomu konci obdobný tvar, který má souhlásku zubnou na místě pochybného z, a zní-li ona sou- hláska tvrdě (d, t, n), jest i z tvrdé, zní-li však měkce (d', t, ň), jest i z měkké: vezu má tvrdé z, poněvadž ve tvaru obdobném vedu je tvrdé d; ve vozím jest měkké z, poněvadž v obdobném vodím je měkké ď. Gb. Hl. 22.-23. Vz Slovník III. 244. a. O staročes. ź vz Gb. Hl. 8., 9., 20., 22., 23., 99., Listy filog. X. 107.—109., Gb. Příspěvky k čes. pravopisu. Mus. spisů č. 117. hl. str. 255., Obměkčování. Na Zlínsku nevyslovuje se z sice měkce, ale má platnosť měkké hlásky. Proto y po něm zní jako i a sub- stantiva jím ukončená skloňují se podlé vzorů měkkých : obraze, koze. Já o vozi a on o kozi. Mtc. 1878. 6. Brt. Dále se z měkčí v ž (kde d v z, t v c, vz D, T), a) tvoříme-li slovesa opětovací: voziti — svá- žeti, vyvážeti, uraziti — urážeti, hroziti — pohrožovati, kaziti —překážeti; b) při kom- parativech: nízký — nížeji — níže — nižší, vz -ejí a -ší; c) v praes.; mazati — maži — mažeš atd , kázati — káži (kázju); d) v obec- né mluvě, kde i mizí: střehu — střezi — střez — střež; e) před příponami -ství a -stvo, vz tyto; f) i jinde před j: nízký — nizjina — nižina, kněz — knězji — kněží. Vz Sykavky, Ž. — Z se přisouvá: zrzavý (rzavý; zrzavý jest novějšího data a nepřesa- huje o mnoho 16. století), pazdeří (pa-deru). pazneht (pa-nehet), zbraň (braň), zbojník (boj), brouzdati (broditi), mizeti (míjeti); na Zlínsku: nazhlas, zdověděť sa, zdohnať, zhłúbka, zdélka, Mtc. 1878. 7. Brt.; u pří- pon: -livý: bázlivý (báti se); — nb: bázň 290 (bo-ju), kázň (káti, kázati), přízň (přeju); -ina: babizna, podobizna, hlavizna. Jir. Z přistupuje rádo k d a činí s ním skupe- ninu zd: drozd —lat. turdus, hnízdo —lat. nidus, Ht. udidlo — uzda, udice — uzdice (Dal. 5., 9.), jedu — jízda, hromada — hro- mazditi. Gb. Hl. 119. — Z se vysouvá před sykavkami: vstáti m. vzstáti, mecítma m. mezcítma (dvamecítma = dva — mezi — desítma n. dva — mez' — ďsítma) a sice ve výslovnosti i tenkráte, když se etymologický pravopis od toho uchyluje a obě souhlásky se píší: bez sebe (vysloveno: besebe). Ht. -- Já m. jáz. Ht. V násloví v již Čech.: ře- telné m. zřetelně. Kts. Cf. Gb. Hl. 115., Bž. 45., Odsouvání. — Jména rodu muž. v z ukončená skloňují se podlé 1. sklonění (Páv, Strom): vůz, úraz, Weisz; ale kněz, peníz, robotěz, vítěz, zimostraz a Francouz podlé 2. sklonění (Hráč). Ve skloňování řeč novější a zvl. řeč obecná hlásce z ráda se vyhýbá, lok. v druze — v druhu (vz Hr- delnice); slova však, která se podlé Slovo skloňují, mají v lok. naopak raději e než u: v železe. Vz Lokal. O vokativu sg. vz B. — Jména ženského rodu v z ukončená skloňují se a) podlé Kosť: haluz, kolomaz, mosaz (také: mosaz, u, m.), rez (gt. rzi, také: rez, u, m.); b) podlé Daň: hráz, mláz (také: mláz, u, m.), nesnáz (i podlé Kost), tvrz (i podlé Kost). — Z u superlativu, vz Su- perlativ. — Po z se píše y ve slovech: brzy, jazyk, nazývati. Kz. (Vz Vz, Iz, Gb. Hl. 87.)