VěnovatiVěnovati, věnovávati = věno dáti, za- psati, dotare, der Braut die Mitgift geben, begiften, aussteuern. — co komu: věno nevěstě, Vrat., ženichovi. Má 100 hřiven střiebra věna svého, jež jí to střiebro v-val muž její. O. z D. Dy tu najmladší vydaval, hole stěny ji venoval. Sš. P. 118., 119. — Cf. Vš. Jir. 224., 225., Půh. II. 375. — kde. Dědin manských do desk zemských neza- pisuj, aniž na nich také věň. Nál. — koho: nevěstu (věno jí dáti, D., zasnoubiti. Dal. ). — V. = dáti, ustanoviti, darovati, propůj- čiti co komu, připsati co komu, widmen. — co komu: chrámy a oltáře. Měst. Bož. V. péči vědám. Všechnu sílu věnuj dílu. Dch Maďaři v-li císaři dva bělouše se skvost- nými pochvami; Musíme dvěma věcem v. pozornosť. Ddk. III. 55., 277. Jeho otec věnoval mi 80 hř. gr. Půh. I. 183. Ctnosti život v.; Církev, které Pavel věnoval listy; Kdo ducha, rozum, vůli, city Bohu věnuje; Věnujeme celé srdce své Bohu; Knihu ně- komu v. Sš. I. 72., 153., II. 174., J 55., L. 4. (Hý. ). Spytihněv v-val se službě vo- jenské. Ddk. IV. 94. — komu čeho šp. m.: co. Bs. — se komu v čem. Kdo se v službě církvi věnuje. Sš. L. 188. — kdy. Ješto za let prvních apoštolé péči svou lidu israelskému věnovali. Sš. Sk. 246. — se k čemu. Že tělo k službě Páně se má v. Sš. I. 156. (Hý. ). — se komu kde. Člověk na křtu sv. se ctnostem věnuje. Sš. I. 68. A každý z nich ženě své věnoval na. svém (na své usedlosti). Arch. I. 180. — proč. Na poklid duše markraběte věnoval král klášteru patronát farního chrámu. Ddk. V. 116. (Tč. ). — co nač. Čas, který jsme naň v-li. Tjř. — co komu jak. Vladimír klá- šteru v Hradišti darem věnuje ves Bojano- vice. Ddk. IV. 97., 255. I věnuje také prvý list ač v podřadném smyslu těmto některým v Achaji církvím. Sš. 1. 160. (Hý. ) se čemu: sich widmen: stavu učitelskému. Us. Vedlé této frase nezapomínejme starších: dáti se na kupectví, oddati se na studie, jíti k divadlu a p. Vz Brs. 3. vyd. 253.
