Rod, u, mRod, u
, m
., strsl. rodb, partus, strind. ardh, gedeihen. Mkl. aL
. (59. —
R.,
rození, die Geburt, Koupel nového rodu (křest) ; přátelství po rodu; rodem z Alexandrie, Kat. 401., V., rodem z Prahy, Us., rodem Čech, šlechtic
. D
. Odkud jest rodem? Bl
. 23. Jest rodem chudý. Dch. Třeba jsú já chu- dobného rodu, ale mne maměnka nedá leda- kemu; Přjechal do ní pán, z pekla rodem jeden sám. Sš. P. 315
., 775
. Sv
. Dominik hispanské země (pouhý
gt. na označenou místa, odkud pochodí) rodem. Pass
. (543., Pref. (677. Kto sú sobě v rodu bratří nebo sestry (— vlastní bratři); A to byli přátelé rodem
. Št. N
. 90., 44
. .Jsem rodem ž Aegypta. Pass. 324
. Jsem rodem v Ožici. Arch. 1
. 180. Klodoneus pošel jest rodem od kniežat. Pass. 506
. Byl rodem žid. Sš. Mt, 14. Rodem z Me- diolana býti. Dal. 106. Rodu jednoho jsme všichni, protož nemáme býti pyšni
. Hus. I. 379. Vysoký r. Hus
III. 28
. Jest (rodem) Pražín a nikoli Vídeňan. Šmd. —
R., z jednoho kmene zplození, pokolení,
kmen, plémě, der Stamm, das Geschlecht, Haus, die Abkunft, Herkunft, Abstammung
. V
. Z rodu slavného, vysokého, vzácného pošlý, urozený; rodu | dobrého, poctivého, šlechetného, starožit- ného; původ, počátek rodu
. V
. Kteří téhož jsou rodu a kmene, příbuzní a krevní přátelé slovou. Kom. Pochází z knížecího rodu
. Kram. Člověk z nízkého rodu pošlý, z cha- trného, prostého,
neslavného rodu narozený. V. Stydí se za svůj nízký rod. Kniha rodu
. Sych. R. po meči, po přeslici. Us
. Ještě nebyl v světě ten rod, jenž by trefil kaž- dému v hod. Prov. R, zhaslý, vymřelý; po- sloupnost rodu, znak rodu; nástupce z rodu
. J. tr. Jan Smiřický rodu starožitného. V. Židé od Abrahama rod vedli
. Sš. J. 50
. Jdi a přiveď některé z našeho rodu, ať hodují s námi. Hus. I. 122. R. plný, die Vollbürtig- keit. Plným rodem od jednoho otce a ma- teře pošli
. 1598
. Ujcové krevní plného rodu
. 1598
. Rodové mladší
, die jüngeren, r. srarší n. staří, die alten Geschlechter des Herrn- u. Ritterstandes. Gl. 297., Tov. 37
. —
R., v užším smyslu rodina, Familie, f. D., St
. skl. Dítě rodu nemanželského. J
. tr. Já jsem z rodu dobrého
, z rodu tobě rovného; Ne- budeš-li moja, budeš bratra mého, přece musíš přijít do roda našeho. Sš. P. 178., 567. Smilství tělesné jest neřádné ženy s mužem ležení a každé údóv, jimiž rod móž býti, nepravé dotýkánie
. Hus. I
. 190. Jakož svině jie svój plod, též utrhač žére svój rod i syna i bratra i otce a zvláště jako zteklý jie a kúsá sám sě. Hus. I. 230. Měl jednu dceru na rodě (= ve svém rodě)
. Kld. 8. —
R., více po- dobných věcí v jedno ponětí (jméno) sebra- ných, species, die Art, Vyšší ponětí sluje rod, nižší druh
. Jg
. R
. zahrnuje více druhů, jimž podstatné znaky společné jsou
. Vz S. N
. Tato bylina patří do rodu x. —
R.
v mluv-
nici, das Geschlecht. Rod jmen jest
mužský, ženský a střední (věcný. Sš. II. 328
.). Na Slov. mají místy jen dva rody: muž. a žen- ský. R, lze označiti na subst., adj., na mno- hých číslovkách, na zájmenech kromě zájmen 1
. a 2
. osoby
, na příčestí. Mkl
. S. 20. Rod
grammatický (tvarový, 'mluvnický), nesho- duje se naskrze s rodem
přirozeným (po- hlavím), neníť vše ve slovníku rodu muž- ského nebo ženského, co jím jest v přírodě a poměrné ještě méně jest věcí, které by i v mluvnici bezrodé čili, jak se říká, rodu středního byly. V té věci šla fantasie lidská svou cestou. Semité veškeré předměty na mužské a ženské rozdělili, u nich tedy rodu středního není. Indoeuropané přijali také rod střední a poznamenali jej v tvarosloví tím, že mu v nominativu, akkusativu a vo- kativu žádné zvláštní koncovky pádové ne- dávají. Rozdílů rodových šetří nejpřísněji a nejdůsledněji bez odporu jazyk český; ostatní jazyk)' slovanské vyhostily je z pře- chodníkňv a na mnoze i z výrokův. Gb. v S. N.
Jména podstatná jsou významem a)
mužská, b)
žens
ká, c)
střední. Vz Jméno (I. 646. b). Z významu jmen poznáváme
při- rozený jejich rod. Jména podstatná mají z pravidla každé jen jeden rod určitý
. Roz- díl vytýká se zvláštními slovy: býk, kráva; ohýbáním: pán — paní. Mřk
. Některá jména jsou rodu společného, obojrodá (generis com- munis),
snamenaji-li buď mužskou n. žen- skou osobu n. bytosť: choť (muž nebo žena), soudce, vůdce, nestyda, hosť, obhájce atd. Cf. Mkl. S
. 25. — P
ozn.
1. Když osobu muž- skou vůbec za věc soudíme, jest rodu žen- ského: O ty kluku chytrá! Cf.: Kluk darebná, klukovská, nerůdná. Us. Pse šibeničná! Us. Jg. Ďásle ďáslovitá Us
. Ten kluk nepravá! Us. u Solnice. Milá brachu, to byla podí- vaná. Ib. O blázne nemoudrá. Er. P. 398. Kluk drzá, hanebná, komediantská, líná, mordiánská, neřádná, pitomá, povedená, pra- šivá, prohnaná, proklatá, pyšná, rozpustilá, sakramentská, svinská, ševcovská, šibalská, škrobená, škrobovská, uličnická, usmolená, usmrkaná, uvozdřená, všetečná, všivá, za- tracená, žalobnická, židovská; chlap chlap- ská, borová, dubová, furiantská, hloupá, hrubá, chytrá
, lotrovská, mlsná, nečistá, ne- svedomitá, nevařená, nepečená, ožrala, stará, surová; chlapec ničemná; bandure hlavatá; darebák darebácká; lump lumpácká; lotr lotrovská; lenoch smradlavá, líná; žid smra- dlavá, vypálená (pfiffig); život zatracená; dub dubová; knedlík líná; vůl volská; osel oslovská, ušatá; kůň lenivá, scíplá. Prk. v Arch. für slav. Philologie. III. 5. Jak lze tyto adj. tvary vysvětliti? O tom píše Prk. v Km. (Nového běhu roč. I
. č. 29.) takto: Mívá se za to, že jsou takové adjektivné tvary feminina, jež prý jsou tu oprávněna tím, ana každá nadávka je
snížením, což prý velmi dobře se označuje femininem, sto- jícím níže než masculinum, které mívá ve skladbě před oním přednosť, nebo se praví, že femininum je tu analogií
, ony nadávky (šelma, holota atd
.) jsou prý obyčejně fe- minina. Leč důvody ty nijak neobstojí, ne- boť, abychom o prvním zcela pomlčeli, nejsou výrazy jako : šelma, dareba, ničema, ostuda, necuda a p. pouze femininy, nýbrž zhusta i mascul
iny. Správný výklad jest ten, že zmíněné tvary adjektivné jsou masculina na -
aj, v něž asi ve 14. stol. rozpouštělo se
ý : bayti, svatay, u payše atd. (Šf. Poč. 22.)
, z čehož později přehláskou povstalo obecné -e
j: dobrej, svatej, bejt atd., které však někdy i starší může býti než
y samo. Ježto pak nadávky jsou takořka ustrnulé tvary, uchovaly se v této formě, toliko že odsuly koncové
j, za náhradu čehož dloužily
a, ovšem vlivem zvuku. Takto z
kluku klu- kovský vzniklo:
kluku klukovskaj, kluku klu- kovská atd. Co do zdlouženého
a za náhradu odsutého
j sr. dat., lok. sg. fem.
jí z
jé a to z
jej,
té z
tej. Vz J. Dále sr. i naše adj. masc. na -
ý co do zdloužení. 0 též věci mluví Prk. v Archivu für slav. Philologie III. 6. obšírněji připojuje ku konci: Für meine Ansicht über den Charakter der attrib. Adjektiva will ich noch einen, wie ich dafür halte, trittigen Beweisgrund anführen, der das am meisten ins Gewicht fallende svn- taktische Moment betrifft. Die betreffenden Adjektiva nehmen nämlich in den Casus obliqui eine Form an, die uns über ihr wahres Genus nicht im geringsten im Zweifel lässt; es lautet ja der sg. gt. akk.: kluka klukov- ského, dat. kluku klukovskému, lok. kluku klukovském, inst, klukem klukovským, pl. nom. vok. kluci klukovští. Nie wird dem attrib
. Adj. die Endung des fem
. gegeben, was unbedingt stattfinden müsste, wenn es wirklich ein femin. wäre. Uiberdiess zeugt für den männlichen Charakter des attrib. Adj. der Umstand, dass, wenn noch ein an- deres attrib. Adj
. o. Pronomen mit unbe- stimmter Endung hinzutritt
, dieses immer die Form des masc. bekommt: kluku ni- čemná jeden, tenhle chlap hrubá, zač stojí ten zatracená žebrákoj psí život (so hörte ich in Příbram); die mit bestimmter Endung können sowohl auf -
á als auf ihre gewöhn- liche Form des masc. (-ý) ausgehen: tako- váhle (takovýhle) lenoch líná. Schliesslich sei noch bemerkt, dass die erwähnten Adj. fast ausnahmslos hinter dem Subst
. zu stehen pflegen, was ebensowohl zur Abstreifung des
j als zur Verlängerug des
a sehr viel beitrug. Denn man gebraucht die erwähnten Formen meistens im Vokativ und da hinter diesem bei der Aussprache eine natürliche Pause stattfindet
, so verweilt unwillkührlich die Stimme länger bei dem zuletzt hervor- gebrachten Vokale
a, der sich dazu schon durch seine Breite ganz vortrefflich eignet, und das
j wird kaum hörbar
, bis es endlich durch die Länge des
á gänzlich verdrängt wird. Světozor (1878.191.), Jir. (v Mus. 1878. 312.) a Gb. (v Listech filolog. 1878. 78.) ne- přistupují k tomuto mínění Prusíkově. Jiné mínění o věci pronesl Bž. píše: Neshoda rodová adjektiva se substantivem v nadáv- kách, jako: kluku klukovsk
á, chlape ne- řádn
á a p
. vykládána druhdy degradací rodu, t. j. na označenou opovržení přidáno prý schválně k podstatnému jménu rodu muž. adjektivum v rodě ženském. Jiný vý- klad v nejnovější době podal Fr. Prusi k. Dle něho nejsou vzmíněná adjektiva rodu ženského, nýbrž jsou to prý zastaralé vo- kativy muž. rodu; když -
ý rozvedeno v
-aj (ve XIV. stol.), říkalo se prý „kluku klu- kovsk
aj", záslovné -
j se pak prý odsulo a zůstal tvar „klukovsk
á". Tomuto výkladu odporuje mimo některá podřečí, kdež sly- šeti jen
klukovskej, jako na Valašsku, na Slovácku (na Hané: klukovsk
é), anebo tvary v
-ej i v -
á vedlé sebe, jako v jižních Če- chách a v západní Moravě (Horáci), též rčení, jež
Pokrok v čís. 84. na r. 1878. jakožto ve Hradecku obvyklé uvádí: „ty osle jak
ási". Zde nelze pomysliti na odsutí hlásky
j (ja- kýsi — jaka
jsi == jakási), neboť
j nestojí v zásloví
. Ostatně přičiňujíce přípony
-si k adjektivům a náměstkám ve rčeních po- dobných opovržení, jež jimi zároveň se pro- jadřuje, ještě zvyšujeme. Stůj ž zde třetí výklad, jímž lze vzmíněnou neshodu vy- světliti. Nejčastěji traktýrují se podobnými epithety ženštiny nevzdělané. Kdo nechceš věřiti, jdi do Prahy na
ovocný, nebo do Brna na
zelný trh, i nebude ti dlouho če- kati, abys z vyřídilek dám. jež na jmeno- vaných místech živnosť svoji provozují, uslyšel celou litanii nadávek nejhrubšího rázu (zrna). Že pak z pravidla ženština ženštině podobnými názvisky lichotí, není divu, že jak substantivum, tak i příslušné k němu adjektivum (epitheton ornans!) jsou rodu ženského. Taková lichotivá názviska jsou : ty kachno pitomá, klepno pleskavá, klevet- nice klevetářská, žábo žabatá, kňouro kňou- ravá, kobylo hloupá, babizno jedovatá, euchto hanebná, důro shnilá atd. Přechod od těchto k substantivům rodu muž. tvoří podstatná jména vyzvukující v nominativě sing, v
a, jichž o rodě mužském i ženském v témž tvaru užíváme; na př.: darebo daremná, mrcho škaredá, brepto breptavá, potvoro nepodařená, kůže shnilá, hubo nevymáchaná, kostrbo nečesaná, kočko mlsná, ostudo o- studná, slinto uslintaná, troubo troubovitá a j. v. Pak následují podst. jména muž. rodu.v
-a, s nimiž shoduje se příslušné ad- jektivum dle rodu graminatického, nikoli dle rodu přirozeného, jako: ty ochlamo bídná, ťuťo hloupá, loulo troubovitá
, ťulpo ťulpovská
, ničemo ničemná atd., a souborná: holoto nečesaná, roto zlodějská, bando ci- kánská atd. Když pak forma adjektivná v -
á ustálila se při podobných jménech, užíváno ji
lichou obdobou i u těch podst. jmen rodu mužského, jež v nominative sing, nemají -a, jako: kluku klukovská, kate katovská, osle oslovská atd., ano přidává se i k rodu střed- nímu, jako : hovado hovadsk
á. Poslední pří- klad jasně dokazuje, že tu není ni degra- dace rodu (byloť by tu naopak jakési
po- výšení rodu!), ani nevzniklo -
á z
-aj (=
ý) odsutím záslovného -
j, neboť vokativ zněl by správně: hovado
hovadské. Že ostatně týž tvar adj. nepřiěiřmje se jen k podstat, j menftm, nadávku a opovržení označujícím, a že tedy na degradaci rodu mysliti tu nelze, dokazují rčení: to je poveden
á ferina (ač i: poveden
ý f.), to je zatrolen
á šelma (v již- ních Čechách: zatrolen
ej), to je dobrá kopa, prohnaná liška a pod. (Ct. hořejší: Milá brachu, to byla podívaná. Us.
u Solnice). Nejvíce tedy nadávek (podst. jmen) jest rodu ženského, a ženský rod adjektiva je nutný. Velmi mnoho je též jmen v nominative v
-a vyzvukujícíeh, jichž užíváme o obou po- hlavích, anebo jen o mužském, ale adjek- tivum shoduje se dle rodu grammatického. Tak ustálil se adjektivný tvar v -
á v na- dávkách, i užíváno ho pak z pravidla- lichou obdobou i při těch nemnohých jménech rodu mužského, jež v nominative sing končí se souhláskou. —
Pozn. .2. Ve vých. Čech. dává se někdy místo adjektiva substantivum do instrumentalu s předl.
s: kluku s klukem, darebo s darebou, vochlamo s vochlamou, vobejdo s vobejdou, votrapo s votrapou atd. i Ltk. — Cf. Což díš pak, ty panno pyšný, tociž leč jsi muž leč žena v panenství. Št. Potom
Jan poče chovati jie, čistý děvka děvky čisté; Josefu otdána bieše, děvka za děvku čistého. St. ski. III. 81., 2. —
Pozn. 3. Tři jménech zvířat rozeznáváme rod slovy: su- mec a samice : vrabec samec, vrabec samice. Kz. —
Pozn. 4. Jména přídavná, jak všecka jména rázu přídavných připouštějí trojí rod a to tak, že mají buď pro každý rod tvary zvláštní (jsou zakončení trojího) anebo mají pro všecky tři rody jeden tvar společný (jsou jednoho zakončení)! Bž
. 64. —
Pozn. 5. Ad- jektivum bez příslušného substantiva ozna- čuje často v rodě muž. buď muž. individuum, buď osobu vůbec: vrchní, hajný, důchodní, mýtný, radní, strážný. Chudý s bohatým nehoduj. Br. Ona byla chudých máti V. Věrným v službě nepřekážejí. Kat, 54. (Mkl. S
. 26.). —
Pozn. 6. Adj. prisvojovací ozna- čují v singuláru rodu mužského
místo (možno doplniti
hrad): Bavorov
, Třebetov
. Ib
. —
Pozn. 7. Adj. označují v rodě střed. sg.
daň, poplatek : lesné, mostné, cestné, školné. Ib. 27. —
Pozn. 8. Přisvojovací adj. označuje v rodě žen. sg.
paní. Králova to ráda slíbí
. Kat, 578. —
Pozn. 9. Femininum adjektiv má v sg. někdy význam, který rodu střednímu sluší. To není možná (možné). Mkl. S. 31. —
Pozn. 10. Též většina
náměstek připouští trojí rod, a mají buď pro každý rod tvary zvláštní n. pro dva, n. i pro všecky tři jeden tvar společný
, liž. 04. --
Zakončením jsou jtu. podstatná rodu
mužského n.
ženského n.
stře
d-
ního. Ze zakončení jmen poznáváme jejich
grammalický rod. Vz Jméno (ku konci), Bž
. 72
. —
Pozit. Ve složených slovech, řídí se rod posledním členem: drvo-štěp (m ), kolo- masť (f.). Hš. —
Rod sloves označuje po- měr, ve kterém podmět a činnosť k sobě vespolek se mají. Podmět totiž činnosť tva- rem slovesným vyjádřenou aneb a) provádí, koná, je —
činný; anebo ji 2. trpí
, je —
trpný; anebo ji c) i činí i trpí, je i
činným i
trpným zároveň n
. ve stavu nějakém tak, že jej ani činným ani trpným nazvati nelze. Dle toho jest r
. sloves trojí:
činný, střední, trpný. Bž. 166.-
R.
činný (activum),
když činnost od podmětu samého vychází, Zk.,
když podmět něco činí, vykonává, působí: chytám, miluji, držím
. Kz. Strany tvarů činného rodu vz Kz. str. 105.-134., Zk
. Ml. I
. str. 88. —134., Bž. 177. atd
. --
R.
trpný (g. passivum),
když podmět předmětem jest činnosti odjinud vycházející. R. trpný vy- slovuje tedy o podmětu svém, že jest před- mětem činnosti s jiného podmětu naň pře- cházející. Zvláštní tvary pro passivum vy- vinuly se jen pro některé časy a jen v ně- kterých jazycích indoeuropských, zejména ve sanskrtě a řečtině; jinde buď medium místo jeho zastupuje, jako na př. v řeči. a lat
., í)ť(J'o/f«f a amor, vlastně
dám si, miluji se, buď složením příčesti trpného se slove- sem pomocným se tvoří. Tento způsob pas- siva ve všech jazycích moderních opanoval, ve starých pak, které medium n. jednoduché passivum měly, vedle těchto co forma peri- frastická se uvádí na př. amatus sum. Slo- vanština
vyjadřuje rod trpný buď
příčesťim trpným, přítomným n. minulým spojeným s
býti, anebo
formou činnou se zvratným zájmenem
se. Gb.
Čas přítomný opisuje se obyčejně pomocí
se formou činnou aneb se nahrazuje první n. třetí osobou množného čísla rodu činného: dává se
, vídá se, vídáme, dávají. Kromě toho skládá se z
bývám, jsem a
trpného příčesti děje nedokonaného : bývám (jsem) chválen, tupen, milován, nesen, há- zen. Vz doleji 5.
Příčestí děje dokonaného se jsem dávají řecké
perfektum n. latinské
perfectum logicum (absolutum): zavřeno jest = zavřeno bylo a posud jest zavřeno. Ve slohu vznešeném zvláště biblickém jsou tyto passivní tvary přečasto pouhými aori- sty: ukřižován umřel a pohřben jest.
V čase budoucím činí
končící příčestí trpné s
budu čas buďto
budoucně skonalý, rovný latin- skému futuru exactu aneb
obyčejný budoucí končící rovnající se končícímu futuru: Ten dům na druhé léto bude vystavěn = vy- stavěný, bude státi vystavěný (aedificata erit) aneb: vystaví se (aedificabitur). Tn. Vz Příčestí (II. 1010. a.) Vz také dole: 5., Kotsmichův program brněn, slovan. gym- nasia z r. 1869., Listy filolog. III. 215
. O tvoření tvarů rodu trpného vz Zk. Ml. I. str. 134
.—140., Bž. 213. Kz. str. 132.—133. atd
. Rodu trpného užívá se: 1
. při časoslovech přechodných,, když se akkusativ, jenž předmětem časoslova přechodného jest
, převede do nominativu a podmětem věty se stane, nominativ pak do instrumentalu nebo do genitivu s předložkou
od nebo do akku- sativu s předložkou
skrze, časoslovo pak do rodu trpného v témž čase a způsobě Jest-li pak v rodě činném na předměte časoslova ještě zavěšen akkusativ výroku, tehdy oba akkusativy přejdou v nominativ. Rozpustím je lačné do domů jejich — rozpuštěni budou ode mne (mnou, skrze mne) lační do domův svých. —
Pozn. 1. Akkusativy
místa, času, míry, ceny zůstávají v akkusativu.
Čtyry kopy cenili nám koně toho — čtyry kopy ceněn jest nám kůň ten. —
Pozn. 2. Před- mět rodu činného ponechává se někdy v akku- sativu. Rozkázal, aby jich toliko polovici dáváno bylo. V., Br. Vz Akkusativ. — 2
. P
ři časoslovech podmět ných jen bezosobně t. j
. v třetí osobě sg. rodu. středního
. Té noci málo spáno bylo
. Jg
. — 3.
Při časoslovech předmětných bezosobně aneb osobně obzvláště při časoslovech, která se v rodě činném pojí s genitivem nebo instrumentalem. Spravedli- vému na zemi odplacováno bylo
. Br. Chtěje dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Br. Velmi nesnadná té věci stráž, kteráž od mnohých žádána bývá. Mudr. — P
ozn.
1. V strsl. i u takových sloves
, která v aktivu s
dativem se pojí: brat od brata pomaga- jem?. (pomagati komu). Mkl. S. 26tí. —
Pozn. 2. V řečtině tvoří pass. také slovesa, která předmět v gt, n. dat. mají. Vz Curtius 483., Kühner 150., Krüger 52. 4. 1., Ndr. 329. —
4. Věty záporné vynášejí se v rodě trpném osobně n. neosobně. Pavezy nebylo vidino mezi nimi. Br. Ty peníze podnes zaplaceny nejsou. Vz Genitiv.—5.
V jazyku českém není zvláštní formy trpné. Obyčejně
se opisuje, jak již praveno, příčestím trpným a slovesem
býti, bývati. Vz nahoře. — Jinak se
rod trpný opisuje: a) rodem zvratným. Neřesť se v zemi páše. Háj. Ctnost' se se žádným nerodí
, nýbrž teprv v životě na- bývá se. Mudr. Dokonal se výklad delší na desatero přikázanie. Hus. I. 285. Rozkoš, která se mnohých pomocmi brání. Jel. Vz Listy filolog. III. 216. — b) Časoslovy
dáti se a lze s infinitivem časoslov přechodných. Dosti jsme se mámiti dali
. Kom. Dal se při- nutiti. Us. (Bž. 214.). Lze poznati. Ndr. §.702. — c) Časoslovy
býti, míti se s příslušnými
jmény. Kdo jiným pohrdá, sám v pohrdání
bývá. Br. Ode všech národů ve vážnosti se
mají. Kom. — d) Časoslovy
míti, bráti,
vzíti, přijímati, trpěti s příslušnými jmé-
ny. Spravedliví za své skutky vezmú odplatu.
Br. Volám-li pro nátisk, avšak nemám vysly-
šení. Br. Umenšení bráti, vyslyšení míti. Us.
Bž.214. —e) Časoslovy
přijíti, přicházeti,
dostati se, s jmény časoslovnými, která
v sobě význam rodu trpného nesou. Sněm
k odložení přišel. Háj. Nepřišla mně k vidění
ani k slyšení radosť nebeská. Přijíti v za-
pomenutí
. Us. — t). Zvláštní formou vynáší
se rod trpný při
časoslovech od jmen pří-
davných odvozených, když se povídá, k jaké
vlastnosti věc přichází: zčerveněti, zčerněti,
zmodřeti, zhloupěti; rod
činný: zčerveniti,
zčerniti, zmodřiti, zhloupiti. Zk. Cf. Mkl. S.
76.
, 264, S. N. VI. 147., VIII. 671., Ndr.
§. 702
. a násl
., Program gymn
. brněn, z r
.
1869. (O poměrech časových passiva čes. V.
Kotsmich), Lišty filolog. III. 215. a násl. —