-ský
-ský, přípona jmen přídavných (řec. -ixoq, lat. -icus, -acus, něm. -isch). V této skupe- niné jest před k přisuto s; stb. -?sk?j (proti lat. -icus, řec. -r/.o<,-). Gb. Hl.119. Adjektiva příponou touto ukončená zastupují genitiv jiných příbuzných řečí, Mkl. S. 11., a tvoří se více ze substantiv než z adjektiv, z těchto zřídka. Mkl. B. 280. Klade se: 1. místo ge- nitivu přivlastňovacího vytýkajíc věc, jež jménu omezenému přísluší (Vz -í, -ní, -ný přípona). Kopyto hovadské, kleště kovářské, V., pysk sviňský, Kom., zdi jerusalemské, ruce lidské, obličej zemský, dům královský, Br., egyptská moudrosť, zápal ženský, Mudr., přirození člověcké a božské, Pass., právo měšťanské; oděv mužský, ženský, panský. — 2. Místo genitivu podmětu, vytýkajte podmět aneb původ činnosti a vlastnosti, kterouž jméno omezené do sebe má (Vz -í, přípona, -vý, -ní). Hněv pohanský, Pass., kvílení dětinské, umění lékařské, Kom., mi- lování manželské, otcovské chlubení, Mudr., otázka královská, Háj., běh něbeský (běh nebes). V. — 3. Místo genitivu předmět- ného jmenujíc věc, která předmětem činnosti jména omezeného jest. (Vz přípony: -vý, -ný, -ní). Obležení jerusalemské, Pass., ostraha městská, Troj., spasení lidské. Kom. — 4. Jmenuje se jí příčina a původ, odkud vec omezena jest. (Vz přípony: -ový, -ný). Kun- rad Brněnský, chléb nebeský, V., Anna Ko- stelecká, Vojtěch Roudnický, Markéta By- střická, Svěd., víno uherské, máslo horské. — 5. Jmenuje se jí místo, kde věc omezena jest, čas, kdy se deje, aneb způsob, jak jest. (Vz přípony: -ový, -ný, -ní). Polské (od pole) květy, zvěř leská, Rkk., kostel vyše- hradský, duha nebeská, V., pád rajský, slunce nebeské. Kom. Život venkovský. — Zk. Skl. str. 305.-315. Cf. Šf. Poč. 116., Bdl. Obr. LS. 2. vyd. 90. — Změny hlásek na konci slov před -ský (-hský). 1. H se mění v ž a toto se souhl. s v šs a s: Bůh — božský, s podob, božský — boský (v Krkonš. boj- ský). — 2. Ch do š a toto se souhl. s v ss a s: mnich — mnišský — rnniský, Cechy — češský — český, Vlachy — vlašský — vlaský. — Pozn. Proměna tato může se vykládati také odsutím š. Gb. Hl. 103. — 3. Z v ž ve slově kněz — kněžský. Slez — slezský — slezký. — 4. S se vynechává: Sas — sasský — saský, ves — veský, pes — peský. — 5. K do c a c splývá s s do c (čs = tšs — ts — c): katolík — katoličský — katolický, zpěvák — zpěváčský — zpěvácky, Mohuč — mohucký. — 6. C s s splývá do c: Němec — němecský — německý. — 7. Jiné měkké souhlásky jako: ř, u, ď, ť objevují se jen tenkráte před -ský, mají-li je substantiva k nim příslušná: Libeň — libeňský, Vídeň — vídeňský, Plzeň — plzeňský, kůň — koňský, rybář —rybářský, moře — mořský, Pešť — pešťský a p. Naproti tomu : hora — horský, žena — ženský, mlýn — mlýnský, pán — panský, Lhota — lhotský, Karlín — karlín- ský, Brod — brodský a p. mají hlásky tvrdé. SpRávněji tudíž říkáme: plzeňský, libeňský, koňský, vídeňský než: plzenský, libenský, konský, vídenský a p. Brs. 2. vyd. 226. — 8. Před příponou touto krátí se předchá- zející dlouhá kmenová samohláska pravidelně u adjektiv vedených od substantiv na -ík, jak obecných tak vlastních: básník — bá- snický, rolník — rolnický, Mělník — měl- nický, Rakovník — rakovnický. U adjektiv místních ode jmen jiného zakončení nebývá obyč. toto ukrácení: Beroun — berounský, Přelouč — přeloucký (ale i přelucký), olo- moucký (olomucký), jičínský, kolínský, ber- línský a pod. Brs. 2. vyd. 226. — Cf. také ku př. ráj — rajský, pan — panský, kráva — kravský, ale: kovářský, jonácký, mydlář- ský, cikánský. — 9. U adj. vedených ode jmen v ice splývá c se souhláskou s v c: Jilemnice — jilemnický, sušický atd. Vz Cs. U jmen v -iče, -ovice, pomnožných (u jmen původně kmenových) odsouvá se často pří- pona -ice a připojuje se přípona -ský ku kmeni: Budějovice — budějovský, Par- dubice — pardubský a p. Některá však mají jen tvar v -ický: kralický, litomě- řický; u ostatních, pokud není zřetelnosti na ujmu, užívati jest raději forem krat- ších u lidu oblíbených: pardubský, čela- kovský (od Čelakovice), benešovský (od Benešovice) atd. Vz Pardubský. Kde však jest třeba různiti benešovský (od Benešova) a benešovický (od Benešovice) a p., tam to čiňme. Brs. 2. vyd. 226. — 10. E se vkládá: panna — panenský, Uhry — uherský. Vz E. — 11. -ěn se vkládá: Brno — brněnský. — 12. -»v vkládá se nejvíce do jednoslabičných kmenů: čert — čertovský, otec — otcovský, švec — ševcovský, žid — židovský. — 13. U cizích jmen tvoříme adjektiva touto příponou dvojím způsobem, a) Přivěs ujeme ji ku kmenům jmen podstatných: Nola - nolský, Athenai — athenský, Delfi — delf- ský, Bajae — bajský, Narbo — narbonský, Karthago — karthaginský, Madrid — ma- dridský, Neapolis — neapolský. — Poznam. U slov, jež e n. ae před koncovkou -ský mají, vkládá se j mezi e n. ae a pří- ponu -ský, ku př.: Malea — malejský, Plataeae — plataejský n. platejský, dle řecké formy: platajský. U jmen ukon- čených v -ia vkládá se j nebo i se vy- nechává: Antiochia — antiochijský — anti- ošský. — b) Přivěšujeme ji ku kmenům adjektiv, jmenovitě u latinských jmen pří- davných ukončených v -icus, -anus, -aeus, -ensis: academic-us, akademický (m. aka- demicský); trojan-us, trojanský: antiochens-is, antiochenský; african-us, afrikanský; euro- pae-us, europaejský — europejský. Ale kde toho není potřeba, tam toho nečiňme a při- věšujme -ský raději ku kmenům substantiv, tedy lépe: trojský, antiochijský n. anti- ošský, africký, europský atd. Někdy jest ovšem patrný rozdíl mezi oběma tvary, ku př. amerikanský (od Amerikan, co se táhne k Amerikanům, obyvatelům Ameriky) a ame- rický (od Amerika, co se táhne k Americe). Některá slova tvořená od kmenů adjektivních už zajisté zdomácněla, ku př. akademický m. akademijský, gymnasialní m. gymnasijní. — 14. Přípony -ský užíváno od starých Čechů v případech, kde nyní jiné přípony místo mají: lěsský (lesní), polský (polní), tělesský (tělesní), pesský (psí). Vz -ový. Jír. — 15. -ský mění se v obec. mluvě ve středních a již. Čechách, předchází-li sou- hláska, v -cký (ckej): selský — selckej, polský — polckej, křesfanckej, vojanckej, mořcká ryba, morafcká zem. Toto pravidlo nemá platnosti, vysula-li se předcházející sou- hláska: českej (češ-ský m. čech-ský), fran- couskej (m. francouzský), praskej (m. praž- ský z prahský); zde souhlásky š, z, ž se vysuly. Kts. — 16. Jména vlastní žen- ského rodu ukončená v -ská. Paní Seli- bovská. Slečna Selibovských (?) nebo Seli- bovská (?). Vz Jméno (vlastní) a Časopis Komenský roč. I. str. 217. (1873). — 17. V pl. m. u život. -ští. Europský — europští národové. Ale na mnohých místech Mor. a Slezska ba i v Čechách (východ., u Hradce Král. a Brandýsa) klade lid -scí: světscí, panscí. Ch. Lhotští - lhotcí (Sš. P. 778.), černoccí (Sš. P. 773.), bohoticí (Sš. P. 212.), moravčí, pavlovčí (Sš. P. 591., 717.), hradeččí podruzi. (Šb.). Gb. Hl. 104.