-ský-ský, přípona jmen přídavných (řec.
-ixoq, lat. -icus, -acus, něm. -isch). V této skupe- niné jest před
k přisuto s; stb. -?sk?j (proti lat
. -icus, řec.
-r/.o<,-). Gb. Hl.119. Adjektiva příponou touto ukončená zastupují genitiv jiných příbuzných řečí, Mkl. S. 11., a tvoří se více ze substantiv než z adjektiv
, z těchto zřídka. Mkl. B. 280.
Klade se: 1.
místo ge- nitivu přivlastňovacího vytýkajíc věc, jež jménu omezenému přísluší (Vz -
í, -
ní, -
ný přípona). Kopyto hovadské, kleště kovářské, V., pysk sviňský, Kom., zdi jerusalemské, ruce lidské, obličej zemský, dům královský, Br., egyptská moudrosť, zápal ženský, Mudr., přirození člověcké a božské, Pass., právo měšťanské; oděv mužský, ženský, panský. — 2.
Místo genitivu podmětu, vytýkajte podmět aneb původ činnosti a vlastnosti, kterouž jméno omezené do sebe má (Vz -
í, přípona,
-vý, -ní). Hněv pohanský, Pass., kvílení dětinské, umění lékařské, Kom., mi- lování manželské
, otcovské chlubení, Mudr., otázka královská, Háj., běh něbeský (běh nebes). V. — 3.
Místo genitivu předmět- ného jmenujíc věc, která předmětem činnosti jména omezeného jest. (Vz přípony: -
vý, -
ný, -
ní). Obležení jerusalemské, Pass., ostraha městská, Troj
., spasení lidské. Kom. — 4.
Jmenuje se jí příčina a původ,
odkud vec omezena jest. (Vz přípony:
-ový, -ný). Kun- rad Brněnský, chléb nebeský, V
., Anna Ko- stelecká, Vojtěch Roudnický, Markéta By- střická, Svěd.
, víno uherské, máslo horské. — 5.
Jmenuje se jí místo, kde věc omezena jest, čas, kdy se deje,
aneb způsob, jak jest. (Vz přípony:
-ový, -ný, -ní). Polské (od
pole) květy, zvěř leská, Rkk., kostel vyše- hradský, duha nebeská, V., pád rajský
, slunce nebeské. Kom. Život venkovský. — Zk. Skl. str. 305.-315. Cf. Šf. Poč. 116., Bdl. Obr. LS. 2. vyd. 90
. —
Změny hlásek
na konci slov před -ský (-hský). 1. H se mění v
ž a toto se souhl.
s v
šs a
s: Bůh — božský, s podob, božský — boský (v Krkonš. boj- ský). — 2.
Ch do
š a toto se souhl. s v
ss a
s: mnich — mnišský — rnniský, Cechy — češský — český, Vlachy — vlašský — vlaský. —
Pozn. Proměna tato může se vykládati také odsutím
š. Gb. Hl. 103. — 3.
Z v
ž ve slově kněz — kněžský. Slez — slezský — slezký. — 4. S se
vynechává: Sas — sasský — saský, ves — veský, pes — peský. — 5. K do c a c splývá s
s do c
(čs =
tšs —
ts — c): katolík — katoličský — katolický, zpěvák — zpěváčský — zpěvácky, Mohuč — mohucký. — 6.
C s s splývá do
c: Němec — němecský — německý. — 7
. Jiné měkké souhlásky jako:
ř, u, ď,
ť objevují se jen tenkráte před -sk
ý, mají-li je substantiva k nim příslušná: Libeň — libeňský, Vídeň — vídeňský
, Plzeň — plzeňský, kůň — koňský, rybář —rybářský, moře — mořský, Pešť — pešťský a p. Naproti tomu : hora — horský, žena — ženský, mlýn — mlýnský, pán — panský, Lhota — lhotský, Karlín — karlín- ský, Brod — brodský a p
. mají hlásky
tvrdé. SpRávněji tudíž říkáme: plzeňský, libeňský
, koňský
, vídeňský než: plzenský, libenský
, konský, vídenský a p
. Brs. 2. vyd. 226. — 8.
Před příponou touto krátí se předchá- zející dlouhá kmenová samohláska pravidelně u adjektiv vedených od substantiv na -
ík,
ja
k obecných tak vlastních: básník — bá- snický, rolník — rolnický, Mělník — měl- nický, Rakovník — rakovnický.
U adjektiv místních ode jmen jiného zakončení nebývá obyč. toto ukrácení: Beroun — berounský, Přelouč — přeloucký (ale i přelucký), olo- moucký (olomucký), jičínský, kolínský, ber- línský a pod. Brs
. 2
. vyd. 226. — Cf. také ku př. ráj — rajský, pan — panský
, kráva — kravský, ale: kovářský, jonácký, mydlář- ský, cikánský. — 9.
U adj. vedených ode jmen v ice splývá c se
souhláskou s v c: Jilemnice — jilemnický, sušický atd. Vz Cs.
U jmen v -iče, -
ovice, pomnožných (u jmen původně kmenových)
odsouvá se často pří- pona -ice a připojuje se přípona -ský ku kmeni: Budějovice — budějovský, Par- dubice — pardubsk
ý a p. Některá však mají jen tvar v
-ický: kralický, litomě- řický; u ostatních,
pokud není zřetelnosti na ujmu, užívati jest raději forem krat- ších u lidu oblíbených: pardubský, čela- kovský (od Čelakovice), benešovský (od Benešovice) atd. Vz Pardubský.
Kde však jest třeba různiti benešovský (od Benešova) a benešovický (od Benešovice) a p.,
tam
to čiňme. Brs. 2. vyd. 226
. — 10
. E
se vkládá: panna — panenský, Uhry — uherský. Vz E
. — 11.
-ěn se vkládá: Brno — brněnský
. — 12. -»v
vkládá se nejvíce do jednoslabičných kmenů: čert — čertovský, otec — otcovský, švec — ševcovský, žid — židovský. — 13
. U
cizích jmen tvoříme adjektiva touto příponou dvojím způsobem, a)
Přivěs ujeme ji ku kmenům jmen podstatných: Nola - nolský, Athenai — athenský, Delfi — delf- ský
, Bajae — bajský, Narbo — narbonský, Karthago — karthaginský, Madrid — ma- dridský, Neapolis — neapolský. —
Poznam. U slov, jež e n.
ae před koncovkou
-ský mají, vkládá se
j mezi
e n.
ae a
pří- ponu -
ský, ku př.: Malea — malejský, Plataeae — plataejský n. platejský, dle řecké formy: platajský. U jmen ukon- čených v
-ia vkládá se
j nebo
i se vy- nechává: Antiochia — antiochijský — anti- ošský. — b)
Přivěšujeme ji ku k
menům adjek
tiv, jmenovitě u latinských jmen pří- davných ukončených v -icus, -anus, -aeus, -ensis: academic-us, akademický (m. aka- demicský); trojan-us, trojanský: antiochens-is, antiochenský; african-us, afrikanský; euro- pae-us, europaejský — europejský.
Ale kde toho není potřeba, tam toho nečiňme a při- věšujme -ský raději ku kmenům substantiv, tedy lépe: trojský
, antiochijský n. anti- ošský, africký, europský atd
. Někdy jest ovšem patrný rozdíl mezi oběma tvary, ku př. amerikanský (od
Amerikan, co se táhne k Amerikanům, obyvatelům Ameriky) a ame- rický (od
Amerika, co se táhne k Americe). Některá slova tvořená od kmenů adjektivních už zajisté zdomácněla, ku př. akademický m. akademijský, gymnasialní m. gymnasijní. — 14
. Přípony -ský užíváno od starých Čechů v případech, kde nyní jiné přípony místo mají: lěsský (lesní), polský (polní), tělesský (tělesní), pesský (psí). Vz -ový. Jír. — 15.
-ský mění se v obec. mluvě ve středních a již. Čechách, předchází-li sou- hláska, v -ck
ý (ck
ej): selský — selckej, polský — polckej, křesfanckej, vojanckej, mořcká ryba, morafcká zem. To
to pravidlo nemá platnosti, vysula-li se předcházející sou- hláska: českej (češ-ský m. čech-ský), fran- couskej (m. francouzský), praskej (m. praž- ský z prahský); zde souhlásky
š, z, ž se vysuly. Kts. — 16.
Jména vlastní žen- ského rodu ukončená v -
ská. Paní Seli- bovská. Slečna Selibovských (?) nebo Seli- bovská (?). Vz
Jméno (vlastní) a Časopis Komenský roč. I. str. 217. (1873). — 17.
V pl. m. u život. -
ští. Europský — europští národové.
Ale na mnohých místech Mor
. a Slezska ba i v Čechách (východ., u Hradce Král. a Brandýsa) klade lid
-scí: světscí, panscí. Ch. Lhotští - lhotcí (Sš. P
. 778.), černoccí (Sš. P. 773.)
, bohoticí (Sš. P. 212.), moravčí, pavlovčí (Sš. P
. 591., 717.), hradeččí podruzi. (Šb.). Gb. Hl. 104.