Ni-, záporná částice, předponaNi-, záporná částice, předpona: nikdo, ni-kde, D., nic (vz Nic), ni-jak, Schl., nikoli
, nikda, nikudy. Mkl.
S.
171
. Vz Zájmeno.
— 3.
-ni, přípona: daň (m. dani, kořen: da), báseň (básni
, koř. ba), kázeň (kázni od kaz v kázati). Schl. — 4.
Ni (ní) po předlož- kách místo ji (
jí).
Zde se často chybuje. Jen akkus. sg. f. má krátké i. Pošlu pro ni (
ne: pro ní)
. Čos dal za ni (knihu,
ne: za ní).
Ale ovšem : On stoji za ní (paní; kde)
Ní, ni je
n po předložkách, tedy chybně: praštil ní (m. jí) o zem. Cf. Brs. 13. Vz On. — 5. -
ní, přípona adjektiv nejvíce při jménech věcných, tvořených od jmen neživých byto- stí. T. Vz Mkl. B. 159. — 1.
Místo genitivu přivlastňovacího. Vz -í přípona. Věci du- chovní. Št. Soudní stolice. V. Kostelní střecha. Pass. Jehelní ucho. Br. Dvéře kostelní. V
. Místo
-ní klademe zde také:
-í, -vý, -ský, -ný. — 2.
Místo genitivu podmětného, vz -i, přípona. Letní horkosť. V. Krevní tok. Čern. Letní sucho. Br. Temno noční. Rkk. Kostelní ustanovení. Jel. Také:
-í, -vý, -ský, -ný. — 3. M
ísto genitivu předmětného, vz -í, Přípona. Umění početní, správa čele- dní, řezník obětní. V. Tkadlec hedvábní. Jg. Ostraha domovní. Rad. zv
. Správce církevní
. Jg. — Také : -
í, -
ský, -
vý, -
ný. — 4.
Místo genitivu látky. Také: -
ový, -
ný. Vlna hed- vábní. St. skl. Kámen cihelní. Reš. — 5.
Místo genitivu obsahu. Čas vánoční. Čas morní. Háj. Světnice soudní, obědní hodina. V. Také: -
ový, -
ný, -
ý. — 6.
Místo geni- tivu účelu (čím věc omezena jest). Vodní džbán, mouční truhla, plotní kůl, početní stůl. V. Vodní jáma. Kom. Také : -o
vý,
-ný, -cí, -utý. — 7.
Místo genitivu příčiny a původu. Bolesť morní. Háj. Morní neduh. Byl. Také: -
ový, -
ský, -n
ý. — 8.
Místo ge- nitivu místa, času určuje zevrubněji čas, místo, způsob. Had vodní. V. Zvěř lesní. Br. Zápal sobotní. Br. Jitřní spaní. Rkk. Podzemní sklep. V. Vítr východní. Br. Také: -
ový, -
ský, -n
ý. Vz více v Zk. Skl. 308.—315. a cf. naznačené přípony. —
O rozdílu pří-
pon -
ní a -
ný (z nichž prvá velice
, až příliš se rozmohla) mluví obšírně Šf. v knize: Německo-český slovník vědeckého názvo- sloví pro gymnasia a realné školy. V Praze 1853., na str. IX.—XVI. Tam Šf. i jiné i toto praví: Strany
-ní a -
ný, vyhraďme onomu co
nejtěsnější meze a otevřme tomuto co
nejprostrannější pole, příkladem ostatních Slovanů (Slováci formy
-ní naprosto neznají, u Polákův a Srbů je počet adj. na
-ní ukon- čených skrovničký), i samých starých Čechův, a sice
koncovka -ní zůstaň jen v této dvojí případnosti: a) u některých přídavných, ur- čujících předmět všeobecně dle
prostoru a času a zastupujících
místo předslovcí (před- ložek a příslovcí): vrchní, spodní, horní, dolní, dnešní
, letní, vnitrní
, zevnitřní, přední, večerní
, ranní
, noční, zemní, bližní, polní
, dávní, dřevní, roční, zadní, spodní. Ale od samých slov
,prostor, čas´ jest prostorný a časný. —
b) U některých již hluboce do života vsáklých, pro uvarování pohoršení, až do časů snadnějšího sebe přemožení, jako: du- chovní, církevní, kostelní, úřední, komorní atd., ačkoliv obdoba celého slovanského jazyka, i samého staročeského, proti nim svědčí. —
Pozn. 1. To však samo sebou se rozumí, že Slováci v obojí případnosti při svém starém
-ný vším právem zůstati mají a mohou. —
Ostatně přejmež veskrz příponě -ný volného průchodu, jmenovitě v jistých případech
, o čemž vz -
ný a navracujme se kromě toho ke starým, plnějším, zvučnějším a ohebnějším formám, jakož jsou : na pouhé -
ý, na —
ový, -
ský, -
ický, Šf., -
vý, -
utý. Vz tyto přípony. —
Pozn. 2. Kde zvyk mezi -ní a -ný rozdíl činí, ten podržme :
obecný — společný, obce se týkající, veřejný: Smrť obecná všem; o. silnice, smutek, knihy;
obecní = co obci, dědině, vsi náleží: po- kladnice, důchody, písař. Ale obé často se míchá.
Letný muž a
letní květina. Mk., Jg. —
Pozn. 3. Před -
ní mění se
h do
ž, ch do š
, k do
č, c v
č: roh —
nárožní, střecha — střešní, potok —
potoční, noc —
noční.