PřehláskaPřehláska, y, f.,
přehlasování, v mluvnici, der Umlaut. Přehláska jest proměna širo- kých samohlásek v úzké, způsobená před- cházejícím aneb následujícím živlem
pala- talním zjevným aneb v sousední měkké sou- hlásce jen bytně obsaženým. Dle Gb. Hl. 52. jest p. proměna samohlásek tvrdých v ná- ležité měkké, způsobená sousední hláskou měkkou. Sousední pak hláska měkká, je- jímžto působením samohláska tvrdá se pře- hlasuje, sousedí
s touto samohláskou buďto bezprostředně jako v
duša (duše) ? daj (dej), buď prostředně a to zejména často bývá při p-kách zpátečních na př.: vzav — vzevši, přátely a přieteli. Dle Bž. Ml. 16. děje se při p-ce změna samohlásky pro jinou hlásku v
jedné a též slabice; změnu pak samohlásky jedné slabiky pro samohlásku slabiky
druhé zove
spodobou ve smyslu užším. (Přídech
j nejprve před samohláskou vynikl
, nedlouho potom ji přehlásil, pak, vykonav úkol svůj a nemoha déle v ní působiti, vymizel z mluvy slyšitelné, ačkoliv tím samohlásku nezbavil povahy jí vtlačené. Jir.). Tedy na př. šíje m. šíja, duše m. duchja. Takovým způsobem mění se
a, o, y v e;
u pak a
ú neb
ou v
i a
í. — Mění-li se samohláska široká v úzkou svou proto, že palatalní živel následuje, jme- nuje se tato p-ka
zpětnou, na př.: dej m. daj z da- i; naopak jmenuje se p-kou
po- stupnou, na př.: šíje m. šíja, poněvadž tam
palatalní
j nazpět, zde postupně působí. Zpětná p-ka jen při
a se vyskytuje (a to jen u skrovném rozsahu
. Jir.).
Vz více v člán- cích : A, O, U (se přehlasuje). Není sice pře- hlasování vlastností jazyka českého výhradní, neboť i za hranicemi jazyků slovanských se s ní setkáváme na př. v litevštiné v žen. rodě na
e m.
ja, žole m. žolja, zelí a v ně- meckém umlautu: macht — mächtig (ä pro následující
i); avšak zvukoslovný tento zá- kon v jazyku českém s takovou důsledností pracoval a způsobenými proměnami tak. od ostatních jazyků slovanských nás vzdálil, že jej právem nejdůležitějším zjevem zvuko- sloví českého nazvati můžeme. (P. je tím řidší, čím dále nazpět v času do minulosti a v prostoru od západu na východ postu- pujeme tak, že Slovenčina původní širší samohlásky (a, o, ú) a dvojhlásky (ia, iu) i po měkkých souhláskách skoro všude věrně zachovala. Tím se čeština od slovanských nářečí znamenitě odchýlila. Ht
.)
. Ale nejen že od příbuzných jazyků slovanských nás přehlasování vzdálilo, jmenovitě od polštiny, sama nová čeština od staré hlavně jen pře- hlasovanými samohláskami se liší, ano i české nářečí spisovné od nářečí na Moravě a Slo- vensku ; kdežto
o p-ní říci můžeme, že té- měř každého druhého slova se dotklo a je přeměnilo, musíme dále o ostatních zákonech zvukoslovných přiznati, že počet proměn, které ony dohromady způsobily, v češtině mnohem skrovnější jest počtu přehlasova- ných hlásek. — Z
y přehlasované
e vysky- tuje se v češtině již od nejstarších dob a veskrze též v jiných slovanských jazycích rozšířeno jest
, na př. duše vedlé ryby, meče vedlé duby, je vedlé ty (eos a eas); vysky- tuje se kromě toho jen v těch případech, kde české místo
y stojící e ze strbulh
. e povstalo, pročež Miklosié a Schleicher nemají této proměny za přehlasování
, nýbrž za střídání jakés nebo na seslabení
y z ę
, jež však ná- ležitě vysvětliti nemohou. (Prk. podal vý- klad v článku: Etimologia některých slov ve spisech cís. akad. petrohradské 1878.)
. Ha- nácké
bele m.
byly není ovšem naše p., neboť tu schází hlavní podmínka jeho, totiž pala- tami živel a hanačina vůbec nepřehlasováním vyniká. — Samohláska
e z o jest taktéž před- historická; již v nejstarších památkách če- ských jest
e pravidlem,
o jen výminkou. V 14. století pak, když přehlasování
o v
e vrcholu svého dosáhlo a v češtině tím způsobem více
e se nahromadilo, než jich blahozvuk trpěti mohl, vrací se přehlasované e zase v pů- vodní
o, jmenovitě v koncovkách genitivů a dativů pl.: mužev a mužem vrací se v mužóv a mužóm. Vesměs ovšem tyto pře- hlásky nevymizely a říká se dosud Vyše- hrad vedlé Vyšohrad, pole vedlé slovo, bo- lesť vedlé milosť, čeho. čemu vedlé koho, komu atd. —
Postupně přehlasování a v e počíná se již v nejstarších památkách; co tu až do 14 stol. nepřehlášeno zůstalo, pře- hlásilo se ve věku tom, ba mnohem více, neboť dle falešné analogie také nem, vem m. nám, vám se psalo. I kmenové i přípo- nové
a v
e se přehlasovalo; prvních pře- hlásek čeština později mnoho napravila a nyní jich jen několik ještě má, druhé však veskrze podržela. —
(Pozn. Přehláska nastala vždy nejprve v koncovkách a později te- prva vnikla do kmenův. Kdykoli některé samohlásky se zmocnila, vždy bývá pozo- rovati dvojí úkaz 1. z jedné strany tvar starší jako poslední síly sbírá a vtírá se i tam, kam práva nemá, 2. z druhé strany tvar přehlasovaný, jakmile vrch obdrží, v mla- distvé bujnosti vystupuje z mezí svých při- rozených, ač ne dlouho. Viděti to u jedno- tlivých písmen. Z každé té prehnanosti některé stopy zůstaly a mohou slouti ano- maliemi. Mluva obecná dosti se jim vzpírá: maluju, píšu, melu. Jir.). Tak ku př. čas, jasný, žalář atd. m. strč. čes, jesný, želář, ale dosud čekati, jehně, žel (čakati, jahně, žal) atd., ale meče vedlé hada, duše vedlé ryba atd. —
Zpětné přehlasování a v
e pa- nuje před koncovkou
j asi od 15. století na př. volej, nejvyšší (m. volaj — volai, naj- vyšší) a podobně hejno, krejčí atd., ale vedlé toho háj, kraj, vajec (od vejce) atd
.; a kde
a z strbulh. ę povstalo, na př. deset z desęt?, světice ze svatý, svetyj
. — Nejdéle udrželo
se a poněkud posud udržuje se nepřehla- sované
u a
ú nebo
ou; to teprv během 14
. stol. v í a í přecházeti počíná, ale s ta- kovou rychlostí se přehlasuje, že v 15. stol. přehlasování jeho za dokonané pokládáno býti může. V kmenech ne mnoho se roz- množilo na př. klíč m. kljúč, již vedlé už atd
., ale ohýbání slov kromě obecného piju a pijou m. spisovného piji a pijí dů- sledně jest provedeno
, na př. muži vedlé hadu
, duši vedlé rybu
, duší vedle rybou, ji vedlé tu, jí vedlé tou, pijíc vedlé nesouc. Za
ú, ovšem nepravě, pokládali někteří spi- sovatelé 15. a 16
. stol. také
uo n.
ů, z
ó v gt. a dat. pl., když je do
í přehlasovali a koní (dle
i-ových kmenů. Prk.) atd. psali. Gb. v S. N. Vz Spodobování; Jirečkovy rozmluvy str
. 71
.,
jednotlivé široké samo- hlásky, S
. N
. VIII
. 650., Gb
. Hl. 52.-56
., 66.-68., Bž. Ml. 18
., Km. nového běhu roč. I. str. 387
., Zk
. Ml. I. 5. a
o přehla- sování ve spisech Tomy ze Štítného vz Listy filologické a paedagogické I. (1874.), str. 252.-262
. Gb. A strany p
. na mor. Zlínsku vz Mtc. 1878. 2. (Brt.).