LL je 14.
písmě v abecedě české a jedno
z jazyčných plynných. Vz Hláska. Stará bul- harština neměla samohlásek
l,
r; kde by- chom jich podlé obdob novočeských hledali, tam nalezneme souhlásky
l,
r s jerem, tedy lt, li>, rb, rt. Čeština má v nejstarších pa- mátkách místo strb. 1t>, lr>, rt, ri> též sou- hlásku
l, r s nějakou průvodnou samohláskou, která za
l (r), později i před nimi stála (
le,
re, li, ri, il,
ir, lu, er). V Ruk. Zel. stojí
l, r s průvodným
e: Vłetavo, Krekonoši. V latinských rukopisech 11., 12. a 13. stol. stojí pravidelně
i (někdy
e): Plizen (Plzeň), Vlitava (Vltava), Brenne (Brno);
i před
l, r: vilk, vilna, chirt, tirlice (vlk, vlna, chrt, trlice).
U po
l: člunek, klubko, kteréžto
u podnes se udrželo: člun, dluh, chlup, hlu- boký, slunce, tlustý. Později, zajisté již v 13. století čeština tuto průvodnou samo- hlásku ve mnohých případech odsula a
z 1, r sámohlásky učinila. (Co nalezáme psáno místo novočeského
l ve spisech rozličných století, o tom vz Gb. Příspěvky k historii čes. pravopisu str. 16., 34., 113., 129
., 186., 198., 215., 225., 240. a hl. 265
., 270. )
Mají pak se za samohlásky, stojí-li v slovostředí mezi dvěma jinými souhláskami aneb v kon- covce po jiných souhláskách, vůbec kdekoli slabika samohlásky jiné kromě nich by ne- měla; i mohou se nazývati na rozdíl od samohlásek vlastních samohláskami nevlast- ními. (Gb. Hl. 18. ): blbý, vlhký, padl (blkavka, blvati v. blivati, hltati, klnouti, klvati v. kli- vati, mlha m. mhla, mlčeti, mlsný, plchnouti, plsť, plť, plvati v. plivati, plzký, plž, Plzeň, slza, vlk, vlna, Vltava. Bž. Ml. 32
. )
A mají se tedy za samohlásky proto, že jimi slabiky vznikají a že ve
slovenčině jako jiné samo- hlásky někdy se dlouží. Ht. (Sl. ml. 34. ), Gb
., Kz. (Vz více v Gb. Historii českých samohlásek, str. 71
. a v jeho Příspěvcích k historii českého pravopisu 16. )
Ale 1 je
ve slovanských jazycích samohláskou jen v českoslovenčině; v starobulharštině má
l, jakož i
r, za samohlásku jen Miklošič, kdežto jiní ku př. Hattala a Schleicher je tam za souhlásky pokládají, ukazujíce k
'b n. b, které co samohláska vedlé obou buď stává, buď státi má, na př. přilbpnati, rbděti. Gb. Vz Gb. Hl. 31. Jinde praví Mkl.:
l jest ve fy- siologickém smyslu jen souhláskou, polo- samohláskou není, ale přes to můžeme je na- zývati vokalním
l. —Ostatní slovanské jazyky mívají místo českých samohlásek
l,
r sku- peninu ze souhlásek
l, r a některé samo- hlásky ku př. plný — polnyj. Gb. Vz Jer a o vývinu písmene
l v Gt
. Fonologii 89. — Kdykoli k
l a
r jiná samohláska přistupuje, úkol jejich samohláskový se ztrácí, a jsou souhláskami: vlhnu — vlahý, vrtnu — vrata. Gb. Hl. 18
. — L jes
t měkké (jemné), střední a tvrdé {hrubé). Střední 1 béřeme za nor- malní, jakkoli, aspoň v řečech slovanských, není původní, nýbrž pozdější útvar a tako- řka výslednice tvrdého a měkkého
l. Utvo- řuje se tím, že při vypouštění hlaholu
l ko- nec jazyka zpředu spodního kraje hořejší dásně se dotýka. (Při středním
l opírá se konec jazyka o přední patro a po obou svých
stranách nechává proudu zvukovému volný
průchod. Gb. Listy filolog. II. 158.; Uved.
do ml. 17. ).
V jazycích západní Europy vzalo
vrch. Slyšímeť je v germanštině, romanštině,
v češtině, v horní lužičtině, v slovinštině,
chorvato-srbštině a bulharštině ano i v litev-
štině. V Polštině, dolní lužičtině, malo- a velko-
ruštině a kromě toho v uherské sloven-
čině, v moravské slováčtině a valaštině
(Brt. ) středního
l není. Jir. Střední
l je
znakem
češtiny: léto, lípa, pole, klam. Šf. —
Měkké 1 (ľ, u Jihoslovanův lj) pronáší se
přitisknutím přední části jazyka k patru.
Nejvíce ze všech řečí slovanských v něm si
libuje polština. Jir. Po měkkém
l přehlasují
Čechové
a, o v
e: pole m. polo a pola;
u v
i:
košili m. košilu. Jg. Vz Gb. Hl. 22
. —
23. —
Tvrdé l (ł) pronáší se ve slovanských ja- zycích tím způsobem, že se jazyk mezi zuby vloží a k hořejším zubům přitiskne. (Při hrubém ł konec jazyka o dolení dáseň se opře a prostředek k přednímu patru se vztýčí, čili, jak Hus praví, hoření zuby přes dolení se posunou. Gb. Listy filolog. II. 458., Uved. do ml. 17. ) Má je litevština, maďarština, malo- a velkoruština, dolnolužičtina, východní Mo- rava, Jir.; kromě toho se udrželo v někte- rých krajinách, na Slovensku (Šf. ), v seve- rovýchodních Čechách a v pruském Slezsku (Šb. ), jižně od Budějovic (Kts. ), ale ne tak rázně, jako ku př. v polštině. V Čechách celkem brzy vymizelo. Již Hus si na to stě- žoval. Ht, Zv. 92. Jak se v ostatních slo- vanských řečech a v řečech západní Europy mění, o tom vz Mus. 1867. str. 220 a násl. —
Staročeština měla měkké a tvrdé l. Hus a Blahoslav to stvrzují. Podlé Husa proná- šeli předkové naši měkké
l tak, že jazyk k hořejšímu patru přiloživše zuby buď v rovni drželi aneb hořejší n. dolejší ven vysunuli.
Vyslovení tvrdého l (ł) dálo se tím, že mlu- vitel konec jazyka mezi zuby položil a ho- řejší zuby dáleji než dolejší ven povysunul.
Písaři 13. a 14. stol. značili měkkosť
l tím, že následující samohlásku skutečně jotovali; liekarz.
Hus navrhl, aby hrubé
l znamenáno bylo tečkou nad
literu tu postavenou. Ale málo se toho šetřilo.
Do knih uvedl ł Alex. Aujezdský r. 1541. V knihách bratrských dvojí
l bylo provedeno. Jich následoval Velesl. roku 1587. a toho ostatní tiskárny. V 17. a 18. stol. důslední užívání dvojího
l silně se postrádá, což jest důkazem, že od konce 16. stol. rozdíl ten z mluvy obecné docela
zmizel. Ve spisech slovenských se udržel.
Středního l za doby Husovy neznali, ovšem pak již tehdá tvrdé s měkkým másti počali, jak Hus sám stvrzuje. V té úplnosti, v jakéž nyní jest,
ujalo se střední l až v druhé polovici 17. a
během 18. věku.
Pří- činou toho bylo vycházení Čechů na cizí školy, časté obcování s Němci, Vlachy, Va- lony, Španěly, kteří zvláště po bitvě bělo- horské v zemi mezi lidem českým se roz- mohli. Jir.
Měkké pak bylo u starých Čechů tam, kde
d a
t v
ď a
ť a
z, c, a
n v
ň mě- nili, před prvotním
e a
kromě toho bylo u nich všude tam slýchati, kde nyní po něm přehlásky
e, i a
í z
a, o, u a ú jsou v uží- vání, jako v rola nyní: role, lúbiti, nyní: líbiti atd. Kt. Kdy se psávalo měkké a kdy tvrdé
l, o tom vz také Mus. 1867. str. 228.
a násl., Gb. Hl. 8. —9., 22. —23., 96. —
V novo- češtině není tedy rozdílu mezi měkkým a tvrdým l, jen v některých krajích ho lid (v obecné mluvě) posud
šetří. Kde? O tom jsme již mluvili. Nynější české
I jest jedno s německým středním
l, kterého zvuku v slo- vančině nebylo a u Polákův, Velkorusův a Malorusů posud není. Ht
. V jiných jazycích slovanských přechází tvrdé ł na konci sla- biky v jiné hlásky a to v maloruštině ve
v: buv m. był; ve slovinčině v
u (v obecné mluvě): dau m. dał; v srbskochor. v
o: bio
, dao m. był, dał. Gb
. — L se střídá (vz Střídání): 1. s
r, ř: blekot — břekot, pe- řestý — starč. pelestý, močár — močál, upláchnouti — uprchnouti, farář — falář, direktor — dilektor, Ht., ve vých. Čechách: verbloud, lychtář, plkno, koliandr, pulkrabí, pulmistr, lejstra, lejstřík (m. velbloud, rych- tář, prkno, koriandr, purkkrabí, purkmistr, registra, rejstřík), Jir.; legruta, toral (re- kruta, tolar), Šb
.; chramstnu m
. chlamstnu, H
.; v Krkonoš.: palagraf, lekrace, lekruta (m.
paragraf, rekrace, rekruta), Kb.: v již- ních Čechách: stříblo, lichtář vedlé rychtář, umlčí, blloch (m. stříbro, umrčí brloch).
Kts., Ht. Zv. 94. Chorela, cerel, krelika, leservník, liniár, flaner, Mirel, Fidrel, prubiál v obec. mluvě m. cholera, celer, klerika, reservník, linial, flanel, Müller, Fiedler, pluvial. Šr. Přípony -dlo a -tel odpovídají latin, -trum a -tor, a řeckému
-ryov a
-ti»!>. - oradlo, oratel, lat. aratrum, arator. Ht. Sr. ml. 154. Sr. také robiti s lat. laborare. Vz R a
Gb. Hl. 97. — 2. S
n: nebo — slov. lež, zasnoubiti — slov. zaslúbiť, než — slov. lež, talíř — slov. tanier, Ht. Zv. 94.; Znončice m. Zlončice, Jir.; ve východních Čechách: lumero, mili- strant (m. numero, ministrant), Jir.; pod Krkonoši: Limburk m.
Nymburk. Kb. Vz N. a
Gb. Hl. 96. — 3. S
m: vembloud, Špim- berk (m. velbloud, Spielberg). Jir. V jižních Čechách: vembloud. Kts. Vz M. — 4. S
j: spojiti m. spoliti od
spol, Ht.; fejčar m. felčar (v Krkonoších). Kb. Naopak
j v
l: ledva m. jedva, slov. len m. českého jen, krahulec — krahujec
. Ht. Zv. 95
., Šb. — Kts. (v jižních Čechách a jinde)
. Vz J. —
Pozn. Střídnicemi za strb. Íi>, 1b (rb, rt) jsou jednak souhlásky
l, r s průvodními samo- hláskami
e,
i (
y),
u, a, o, jednak samohlásky
l (a
r). «a)
V nářečích slyší se: pelný, melha, smysel (v Krkonoš. a
v Doudlebsku), vyl- ček, pylný (v Opav. ), napilníme (Sš. 701. ), sluzička, slouze (v Doudl. ), zluza (opav. ), žultý (opav. ); žlč, žltý, slnce (na Slov. ). —
ß) V historické češtině spisovné znamenati jest i časový rozdíl v těchto střídnicích a to ve dvojí příčině: 1. jednak totiž vyskytují se v nejstarších čes. památkách (do počátku 14. stol. ) velmi často střídnice le, li, el, il, (re, ri, ir, er) i tam, kde pozdější a
nynější spisovná čeština má samohlásku
l (r) anebo střídnici jinou: plek—nč. pluk; žleč a
žlič — nč. žluč; plezeň, Plizeň, Pilzeň a
Pelzeň — nč. Plzeň a 2. jednak ukazuje se
le (re) býti střídnici nejstarší (9. až poč. 13. stol. ) naproti mladším
li (r
i; 11. —13. stol. )
, il (ir; 11. až poč. 14. stol. ) a
el (er; 11. až stř. 13. stol. ): tak čte se
v listinách: Plezeň — Pli- zeň — Pilzeň — Pelzeň. —
Pozn. 2. Prů- vodná samohláska ve plezeň atd. nebyla jenom v písmě
, nýbrž také se vyslovovala. Vz více v Gb. Hl. 82. —83
. — L se pře- strojuje. 1. Tvrdé
l (ł) v některých kraji- nách na Slov. (a jižně od Budějovic, Kts. ) mění se v
u: dal — dau, Slovák— Suovák, Ht., kořauka, vrdlouhat (v hrdlo lhát), Jir., v již. (Čech.: poutrubí, oumara (poltrubí, al- mara), Kts.; jindy jen v muž. příčestí času minulého: pil — piu; v již. (Čech. sednou, pohnou (sednul, pohnul), Kts., na lžici — naužici, Krkonš., chlum — chuum, v Dou- dlebsku, mýdlo — mýduo, lúka — uuka (na Mor. a Slov. Šb. ), lžičky — užičky. (Sš. 481. ). Gb. Hl. 97. — 2
. ł
ve
v: vavřín z laurus, Ht., v Krkonoších: vháti m. lháti. Kb. Gb. Hl. 97. Naopak
v v
l: svoboda — na Slov. a v jihozáp. Čech.
sloboda, Ht., sladký — lat.
suavis, Mk., ve vých. Čech.: korouhle — korouhev, snětle — snětev, Šb., v jižních (Čechách: chlastať m. chvástati
. Kts. — 3. V
d: devandule — levandule. Jir. — 4. V
t a naopak ve vých. Čechách: voslejchati — ostýchati se. — 5. V
y v již. Čech.: myčeť m. mlčeti, myč a mlč. Kts. Cf. Bž. Ml. č. str. 51., 52.
— 6
ł v
e: mlč — meč. (Sš. 707. ). Gb. Hl. 97. —
L se vsouvá.
Vnitř slova: šlupina — šupina, šklubati — škubati, štlupeň — stupeň, Šb.; (ve vých. Čechách): šlahať (sahati)
, šklubať (škubati), štloupať (stoupati)
, vlát (váti), šlupka (šupina), blečeť (bečeti), Jir.; v již. Čech.: mlíč, mlíza, šťa- vlík (m. míč, míza, šťovík). Kts. Bečeti — blekot, hučeti — hluk, Šf.; parulka m. pa- ruka (v Krkonoších), Kb., vrablec, Šb
., bra- bleneček, Sš
., hrable (hrábě), na Mor. a Slov. Šb. (Gb. ) —
U sloves v -ati, -iti: škádliti (škoda), mazliti (mazati), Jir.., děl-ati od dě-ji (díti), drol-iti (strč. drl-iti) od dráti. Šf. —
U přípon: -avý, -ivý: kuř-l-avý, trpě-l-ivý, bouř-l-ivý;
-ec: vrabl-ec — vrablec; -
ek: okr- šlek, papršlek; -
ník,
-ný: mučedlník, učedl- ník, mučedlný, spravedlivý, Jir.; ve slovech z němčiny vzatých před příponou
e: fángle, štángle, mašle, šuple (z Fahne, Stange, Ma- sche, Schuber). — Zajímavý výjev jest tak zvané
epenthetické l, které jest charakteri- stickou známkou jazyků slovanských jiho- východních a které po souhláskách retných tenkráte se vkládá, když následuje samo- hláska praejerovaná n. b (m
. jt>); v takovém případě měkčí se jiné souhlásky, avšak že retné měkčiti se nemohou, vkládá se po nich
l (bj- pj, vj, mj) ku př. zemlja, pol. ziemia, č. země; korablb, pol. a č. koráb. Příčina fysiologicky se vykládá,
l má tvořiti u vý- slovnosti přechod, jaksi most z retných sou- hlásek k praejerovaným samohláskám. Gb. v S. N., Ht., Schl. Avšak i v staročeštině po retnicích před příponami se vkládalo, o čemž osadní jména svědčí: Hostivlice, Lu- tovl (Litovle, lat. Lutovia), Liblice, Třebovle, Davle, Počaple, Chodovlice atd. Jir. Cf. Gb. Hl. 120
. — L se vysouvá v: másnice, jabko (m. máslnice, jablko); potom ode dávna v činném příčestí minulého času u sloves prvé třídy (jichž kmen souhláskou zakončen): vyvrh, řek, plet, snes, vez (m. vyvrhl, řekl, pletl, snesl, vezl), Ht. Zv. 96., ale Valaši na Mor. vkládají
e: vyvrhel, vezel, utekel. V Kr- konoších: mha, moď se, poštář, Skenařice (m. mlha, mhla, modli se, polštář, Sklenařice), Šb., Kb.; v již. Čech.:
a) v násloví: žíce, žička,
b) v činném příčestí sloves 1. třídy: ved, sed, met, klek (m
. lžíce, lžička, vedl, sedl, metl, klekl), Kts., Gb. Hl. 115.; ve vý- chodních Čechách ze slov ukončených v: -edlný, -edlnosť, -edlník, -eslník: nesmrted- nej, řemesnik, masnice, mučednik, učednik, potom v: minář, chácholiť, jabko (m. mlynář, chlácholiti, jablko). Jir. —
Pozn. 1. Slovan- ština ve skupeninách souhláskových na konci skupeníny
l ráda snášívá, skupenin pak s
l na prvém místě ráda nemívá. Gb., Ht. —
Pozn. 2. Souhlásky
l na konci slov štítí se Slováci
, zbavujíce se jí pohyblivým
o n.
e ku př.: mysel, smysol n. smysel, niesol — něsel, viezol — vězel m. českého: mysl, smysl, nesl, vezl. Není však zde ani Čechům samohláska
l po chuti, jako takovéž
r, sou- hlasně
ř, poněvadž je u příčestí dotčených a podobných obyčejně zamlčují, říkajíce: nes, vez, leh, pad. Slováci nevysouvají
l nikdy a Čechové nyní mnohem řídčeji nežli za starodávna, ku př. v jablko a Litomyšlský. Do, Litomyšlský' a podobných vsul by Slo- vák
e před
l a nevysul by ho ani před -ský, ani před -ný atd. říkaje: Litomyšelský, smy- selný. Slovák vyniká samohláskou
l značně nad Čecha užívaje místo ní jen: lu, ul, lo, le: mluviti m. strb. mluviti, Bulhar m. Bkb- garin-b, klobasa m. klobasa. Čeština pak má m.
l: ul, lo, le, li, ly, lu, lou: Bulhar, klo- bása, blecha (strb. blteha), pleť (plrbtb), hli- boký a hlyboký m. obyč. hluboký (strb. gltbokyj), člun (člrbni>)( žlutý (žtetyj), dlouhý (dl-bgyj) atd. Jinde užívá ovšem i čeština
l m. strb. 1* a lb stojících mezi dvěma sou- hláskami, ale řidčeji nežli samohlásky
r v témž případě: mlknouti, plný, plstý, Plzeň, plž, slza, vlk, vlna. Ht. —
L se přesmykuje. Slovančina netrpí ráda
l před jinými, zvláště němými souhláskami oddělujíc je od těchto přesmyknutím samohlásky. Cf. lat. Albis — — Labe, lat. culmen — chlum, něm. Milch — mléko, Gold — zlato, walten — vlád- nouti
, Ht. Zv. 97., Hš., Volk — pluk, hlava — s litev. galva, Kt., Udalrich — Oldřich, kalt — chladný,
&. •/. <•> — vleku. Gb.
L se i v pů- vodních slovech přesmykuje: koblása, ko- blouk, mlha, povlovný, manžlen, klobása, klobouk, mhla, povolný, malžen, Ht. Zv. 97., olše — jelša — lejša, Šb.; jestli, mor. esli a lesi i lesti, Sš.; pavlač — palvač, lžíce — žlíce v Krkonoš. Vz více v Gb. Hl. 124. — 125
. — L se stupňuje, vz Stupňování. V kořenech se samohláskou
l (r) děje se stupňování tím, že se přidává samohláska
e, o, ? (
í) neb
a a to před hlásky
l,
r, když následuje dále samohláska nebo za ně, když následuje souhláska. Přidané samohlásky bývají také dlouhy: é, ó (ů), ie, (
í), á. Zejména stupňováno tímto spůsobem kořenné
l (
r; Gb. Hl. 146. ): 1. v
el: stl (ve stláti) — steli — postel — stelivo, ml (v mlíti) — melivo, Gb
., sladomel, Mkl.; zřídka v
le: blecha, Mkl. B. 30. — 2. V
ěl: ml — mělký, Ht., Gb., mě- lím. Bž. — 3. V
iel (
íl): ml — vymílati, stl-, ustílati, Ht., Kz. — 4. V
ol: kl (v kláti) — rozkol — skoliti; stl — stól (stůl); ml — mol — mo(d)liti; pl — zapolěti, Rkk. — opoleti, Kat., — poleno; vl — volím — vólě — vůle, Gb, Bž., ml — podmol. Mkl. — 5. V
al,
la: ml — malý — mlat; vlh — vlažiti, Ht.; gld — glad — hlad: tk — tlak — tlačiti; vlk — vlak
, žlab
, Mkl. B. 30.; plz — plaz — plaziti se
, Gb.; hl — hlahol; pl — plamen, tl — talov. Bž. Ml. 31. — 6.
V ál, lá: pl (v pláti) — páliti — plápol; vl (vlna) — vá- leti, Ht.
, vlg — vláha; mlz — pomlázka, Gb.; kl (v kláti) — kálati. — 7. V
lu, lou v Doudlebsku (v jižních Čechách) sluzička, slouze (m. slzička
, slza); u Opav. słuza. Kts. —
Pozn. Tak se tomu z pravidla posud učí; Gb. Hl. 146. a Mkl. jsou posud tohoto mí- nění; vz Mkl. Stammbildungslehre
, Einlei- tung. Ht. však své dřívější učení zavrhl a učí nyní, že vlastně
i> a b se stupňují píše ve svém Bruse str. 50. takto:, V §. 62. Zvu- kosloví a v §. 116., 144. a 171. Srovn. ml., kde se však ještě mylně znám s Miklosičem k tomu, že i posvátná slovanština užívala samohlásek
l a
r. Teprva na str. 50. a 51. lat. práce své odporuji již i tomu ve- řejně, s kathedry však o mnoho dříve. Pročež neučím už ode dávna stupňování hlásek
l a
r, než slabých samohlásek
b a b čili jeru tvrdého a měkkého, které vedlé
l a
r zcela
tak zněly jako vedlé ji- ných souhlásek, ale tu poněkud jináče byly stupňovány než onde. ' A Bž. ve své Mluv. jazyka
čes. 1877. str. 31. píše:, Hlásky
l a
r měly tam, kde nyní jsou samohláskami, pů- vodně slabé samohlásky b neb b při sobě; kde za změnou významu třeba, stupňují se b a b ve hlásky plné, jež nezřídka za
l a
r se přesmykují. Tím
l a
r pozbývají své po- vahy samohláskové
(zdánlivě tedy stupňují se předrážkou). Cf. také Gb. Hl. 31., 4. ř. zdola. —
Před ł zůstává
d, t v řečech slo- vanských západních: oradło
, padł, pletł; v jihovýchodních vypadává: oralo, patb, pletb. Schl
. — L jest přípona jmen pod- statných, přídavných a příčestí: uhel, uzel, čechel, čilý
, pohořelý
, oblezlý, umrlý, vřelý, jedlý, ospalý, padl; substantivně: chvátal, stýskal, kvapil, rýpal, nedbal atd., Mkl. B. 96.; housle, jesle, mysl. Mkl. 104. —
Jména podstatná na tvrdé 1 ukončená jsou rodu mužského. Žens. r. ĺ jsou: dél, koudel
, ma- štal. mysl
, petržel, postel, půl. Kz.
Jména muž. skloňují se dle prvého sklonění (Páv, Strom);
ale: cíl, král, motýl, koukol
, chra- mostejl, rýl (rejč)
, topol dle druhého (Hráč
, Plášť).
Po l stává v lokale raději
e než
u: v kole
, ve stole.
Jména žen. rodu na 1 ukon- čená skloňují se dle: Kosť a Daň. —-
1, -
la,
-lo, —
přípona příčestí činného času mi- nulého: padl, padla, padlo; pekl
, vedl, mi- loval; voněl, a, o; honil, a
o atd. Vz Pří- čestí, Prk. k nauce u tvoření kmenův, str. 31. Ale po souhláskách
l v muž. rodě v obecné mluvě
odpadává: pad
, nes
, utek m. padl
, nesl
, utekl. Vz o
tom: L. se vy- souvá. —
I jinde tyto přípony ku př: shnilý (shnil, a, o) od koř. hni (hníti); dí-lo od dě (dě-ji, díti); mh-la
od koř. migh. Schl. —
Komparativ jmen přídavných na 1 ukon čených dostává příponu:
-ější: smělý—smě- lejší, veselý — veselejší. Kz. —
Po l na
místě
ě píše se pouhé
e: na skále, vesele, smělejší m. na skále, veselě, smělejší. Jg. —
Po l piš
y ve slovech: lysý (lysina
, lysák), lyska, lýko (lýčí), mlýn, (mlynář, mlýti, mlý- nice)
, plynu (plyn, vyplývání), slynu, slyším (slýchám), blýskati se. Kz.