Dever, deveř
Dever, deveř, lat. levir. 15. stol., Tov. 128., Mkl. Etym. 45., 420. D. ještě v 15. stol. v půhon. knihách užívané v Cech. a na Mor. vymřelo, na Slov. žije posud. Šb. V MV. nepravá glossa. Pa. Cf. rus. dever, pol. dziewierz, řec. dang — D. = mužův bratr. Dch., Plk. Bratr mužův jest deverem jeho ženy, sestra mužova jest zolvicou jeho manželky. Slov. Pokr. Pot. II. 260. Žalovala jedna žena vdova na svého deveře po smrti muže jejieho, kterak by se v statek její vpíral; Tehdá d. nadepsaný vdovy řekl. NB. Tč. 192. (196.). Kunka vdova pohoní d-ře svého z Pečna, že jest jí slíbil za je- jího muže Př. za 50 kop. Půh. II. 102. (157., 394.). Tehdy Vilém d. její odkázal jí 11 kop gr. věna jejího na Havlovi. Arch. I. 172. Deveř nevěstě přítel z obyčeje. Č. M. 398. Devěř jejie neprávě ji miluje. Pass. 285..