Průzev, průziv
Průzev, průziv, u, m., hiatus, Hiat, m. Chybný jest gt. průzvu m : průzevu, jestiť slovo toto z koř. zě (zěji) právě tak utvo- řeno jako z koř. dě: oděv, u, z koř. smě — úsměv, u. Mš. P. jest přímé stýkání-se dvou samohlásek, dvěma slabikám náležejících. Stýkati se mohou samohlásky buď ve středu slova jednoho: na-uka, po-učiti, samo-uk, modro-oký (hiat slovostředný), buď mezi slovy dvěma: jednoho otce, matka a otec. (h. mezislovný). P. bývá mluvidlům nepo- hodlný a odstraňuje se čtverým způsobem: 1. stahováním obou samohlásek v jednu dlou- hou aneb ve dvojhlásku: řeč. ???????? — XvTtteou — ?????; ???/???) — iaxifiaov — ???????- tiem — tím, liutý — lítý, znamenia — znamení, do-ufati = doufati, svataa — svatá.— 2. Vypouštěním slabší samohlásky: a on — an, na onen svět — nanen svět, pro ona slova — prona slova, neudatný — nu- datný, matka neb otec m.: nebo otec, matka aneb. — 3. Vkládáním či vsouváním sou- hlásek: j, v, h: pi-j-i (pi-j-u), paouk — pa- vouk, israelský— israhelský, volá-v-ám, pa- v-učina, pa-v-uza, Mari-j-e, pře-v-or, pi-v- oňka (paeonia). Někdy bývá b proti p-vu: příbuzný v. přívuzný, pabouk v. pavouk. (Gb. Hl. 129.). — 4. Proměňováním samo- hlásky jedné v souhlásku: i v j, u a y ve v: poiiti — pojiti, krai — kraj, boi — boj, krue — krve, bay-iti = baviti, na věky amen vysl. na věkjámen, Asie — Asje, mi- louati — milovati, slaua—sláva, vz U. Ht., Kt., Zk. a vz více v Gb. Uv. 31. a 32., Gb. Hl. 39., 128., 129., Bž. 53. — Pozn. 1. P. středoslovný snáší čeština jen ve slovech složených, vz nahoře, jinde jej odklízí způ- soby právě uvedenými; p. mezislovný ny- nější čeština celkem snáší, stará čeština ru- šila jej slučováním, sesouváním, odsouváním, ztenčováním, přesmykováním, předsouváním a vypouštěním. Vz tato slova a Bž. 53. — Pozn. 2. Kromě těchto dvou průzevů roze- znáváme ještě p. náslovný, kdy se začíná samohláskou slovo jednotlivé samo o sobě vyslovené, po interpunkci a na začátku řeči. Od p. tohoto si pomáháme 1. předsouvajíce souhlásku před náslovnou samohlásku: Anna — Hana, už —juž, oko — voko; 2. měníce náslovnou samohlásku v souhlásku: idu — jdu; 3. odsouvajíce náslovnou samohlásku: ihned — hned; 4. přesmykujíce náslovnou samohlásku s následující souhláskou: akmen — č. kámen. Gb. Uv. 32., Gb. HI. 128. — Pozn. 3. Na mor. Zlínsku ve středosloví hiat proti češtině častý bývá: paúk (č. pavouk, han. pók), paučina, pauz (č. pavuz, han. póz), piovár, pozdraovat, vypraovat, staovat a staúvat (iterativa slovesa staviti se), naím sa, napóím. Vůbec j ve středosloví jen sla- bým přídechem se vyslovuje: píává, bóía sa (bójíja). V násloví tamtéž: Osef vedlé Jozef, osa, oje, ešče, enom; před i nepředsouvá se j: idáš, íkavec, íkry, iskra, iný, izba, íva, istý, ít, íščerka (ještěrka). Brt. v Mtc. 1878. 5.