Stříci
Stříci, střehu (zastar. střahu) žeš atd., střehou, střez (v obec. mluvě střež, poně- vadž, kdykoliv v imperat. po z n. c samo- hláska i vypadne, obecná mluva náhradou za to c v ě, z v ž mění: peci — pec — peč, mazi - maz — maž), střeha (ouc), střáhl n. střehl n. stříhl (V.), přest. střáh nebo střeh (ši), střežen, žení; střáhnouti, stříhnouti (zastr. stříhati, nyní ve: vy-, ostříhati). Spatně: střežiti, střežím, střežil. Všechna slovesa IV. tř. jsou denominativa (ausnahmslos de- nominativ. Mkl. II. 435.). Jako točiti, bíliti atd. předpokládají kmeny jmenné tok?-, bél?, tak žádám i pro střežiti kmene jmenného; toho však není a sloveso střežiti jest tedy bez základu a bez oprávnění. Subst, střežitel není doloženo a proto se nemůže říci, že toto subst. předpokládá sloveso střežiti; a kdyby i bylo doloženo, mohlo by příponou -itel? od slovesného kmene tř. I. střah — (stříci) odvozeno býti. Třetí svědectví proti slovesu střežiti jest historické. Historická čeština totiž slovesa střežiti neměla, sloveso toto jest původu nového a utvořeno jest, jak za to mám. chybnou analogií: za staroč. imperativ střež ujalo se střež a střežte a bylo part. střežen; jako pak k imperativům věř, věřte, polož, položte, a participiím věřen, položen atd. náležejí infinit, věřiti, položiti a praes. věřím, položím atd., tak přičiněn také ku střež, střežte, střežen, střežení infi- nitiv střežiti, praes. střežím atd. Jest tedy střežiti tvar chybný se stanoviska theore- tického — poněvadž se nezakládá na kmeni nominalním a poněvadž ani ve smyšleném substantivu střežitel opory míti nemůže — i se stanoviska historického, poněvadž ho čeština do nedávna neměla. Kdo schvaluje střežiti, musí schváliti také: peku — pečiti, tluka — tlučiti. Dle Gb. v Listech filolog. 1877. 301. Střežiti — střežím místo stříci, střeli« je též jen výmysl. Živý duch český a, slovanský vůbec dospěl jen ku stupňo vaným tvarům stráž a strážiti. Ht. Brs. 277. Střežiti chybně m.: stříci. Brs. 2. vyd. 239. Cf. Prk. Př. 34. S. == hlídati, brániti, pozor míti na něco. Acht haben, bewachen; číhati lauern, nachstellen; výstrahu dáti, warnen; se = varovati se, sich hüten, fliehen, meiden. Jg. — abs. Otevři oči a střez. Jel. — koho (gt), čeho. Střeže všech stezek mých. Br. Ať střehu kázání tvého; Jáz sem střiehl cest. Ž. wit. 118., 146 ; 16. 4. Zahradník toho dřieva stříhal. GR. Ženy své hlédal a jí stříhl. BN. Vrátní střežiechu vrat. BO. Okolo sv. Anny ustanovuje se z mladých lidí čtvero hlídačů, jenž celého kotaru, luk, ovoce atd. střehou až do Václava. Sš. P. 762. Oči hospodářovy střehou domu. Č. M, 427., Ros. Střelnic zdravie i cti jeho. Kat. 1627. Všech bran městských kázala střieci. Pass. 236. Bóh člověka spravedlivého jako oka 8-že svého. St. skl. I. 115. S. něčí rady, Výb., zvonu. Háj., zdí. V. Ten darmo ne- bude s. hrobu božího (hledí užitku svého). Prov. Jg. Aby ho střáhli. Br. Nebude-li pán ostřiehati města, darmo bdí, ktož ho střeže; Aby zstrašil rytieře, jenž sú hrobu střiehli. Hus II. 119., 135. — Alx., Dal. 37. — co (lépe: čeho). Ve vězení je stříci rozkázal. Plác. Pes střáhl důra. Zlob. Kdo jazyk svůj střeží, mnoho si mrzutostí uspoří. Prov. Kmp. Střežechů jej puti jeho dráhu. Rkk. 46. Kto nenávidí duše svojie v sem světě, v život věčen střeže ju. Výb. 1. 7. — Puch. — čeho (koho, gt.) od čeho. Aby střehl úst svých od zlé řeči. Št. S. někoho ode všeho zlého. Výb. II. 15. (Pass.). Vz S. se před čím. — koho (gt.) na koho (kde, s kým) = číhati. Střáhli na něj v bráně města. Br. Střahúc jich na cestě. Ben. S-žie naň ako mačka na slaninu. Mt. S. A tu Bo- leslav s svými jeho (Václava) střežieše. Dal. S. na zajíce. Plk. -- kde (jak dlouho). A před dveřmi kostelniemi střež a . . . Pass. 39. (Hý.). Pán byl ve dvoře až do rozednění střežen. Sš. L. 205. A ti rytieři a oděnci, jenžť ještě u prázdného hrobu Ježíše střehú. Hus II. 137. By po životu pustině ho střáhli jako bohyně. Sš Sm. bs. 86. — koho, se před kým (varovati): před nešťastnými příhodami. Kom. Někoho před křivou mocí. Ms. pr. pr. Zaslechna to stříci se bude před nim. Br. Střež se před přátely od řečí potupných. Ben. S. se před nakaženými. Har. — ke komu = na koho. Já bych k němu střehl. Schön. — aby — ne. Střáhl, aby neutekl. Póvod se má stříci, aby se v to nedával. Vš. — se čeho: jedu, kroku slepého, oplzlosti, Kom., smilstva. Lom. S. se něčí rady. Alx. Střež se, synu, střež se pýchy. Sš. Ba. 15. Nebudere-li se těch náruživostí stříci. Reg. zdr. Střieci se vší křehkosti. Št. N. 7.. 329. S. se hřiechov, řeči nekázané. Št. St. skl I. 135. Čím Boha lépe budete milovati, tiem se lépe budete hřiechov stříci. Št. Hřiechu mají sě kněžie najviece nad jiné lidi střieci. Hus II. 185. — Br., Ben. V. Važ si času, chyť se práce, zahálky se střez co zrádce. Prov. Zname- naný jest, střez se ho. Prov. — po kom. Má manžela, po němž holky střáhly. Sá. Kteří (nepřátelé) všelijak po něm (Pavlovi) pásli a střáhli. Sš. I. 142. — oč. O bezživotí jeho střáhli. Sš. I. 3. — čeho jak. S. čeho skrze násilí. Chč. 448.