KvantitaKvantita, y, f., kolikosť, velikosť, Quan- tität, Menge, Grösse, Gewicht, Mass. — K., míra slabik, časomíra, časoměrnosť, Silben- mass, Zeitmass. Délku nebo krátkosť slabiky zoveme měrou čili kvantitou. Bř. Podlé k-ty (čili kolikosti, t. j. kolik času vyslovení trvá) rozeznávají se samohlásky krátké: a, e, i, o, u, y a dlouhé: á, é, í, ó, ú, ů, ý. — Pozn. 1. Dle pravopisu českého znamená se samo- hláska dlouhá literou čárkovanou a trvá vůbec déle než krátká. — Rozeznáváme dvojí: k-tu: grammatickou a metrickou. O gramma- tické k-tě slabik rozhodují jen samohlásky (n. dvojhlásky) jejich, souhlásky nic; a jsou slabiky s krátkou samohláskou krátky, sla- biky pak se samohláskou dlouhou n. s dvoj- hláskou dlouhy: i, sto, msta, kosť, ctnosť, pomsta (u u), nectnosť (krátké); mé, kůl, dál, soudí, moudrý (dlouhé). O k-tě metrické rozhodují samohlásky i souhlásky; ale sla- biky veršovním rhythmem jinak se oddělují nežli ve mluvnici a počítá se každá, od samo- hlásky (n. dvojhlásky) až do poslední sou- hlásky před samohláskou nejblíže příští, na př, otc-ovsk-ý. Za dlouhé berou se slabiky, které mají dvojhlásku nebo dlouhou samo- hlásku (= slabiky přirozeně dlouhé) aneb i slabiky se samohláskou krátkou ale v po- ložení (positio) takovém, že odtud do samo- hlásky nejbližší dvě nebo více souhlásek následuje (slab. dlouhé posicí či položením), na př. soudím (— — ), nectnosť (— — ); slabiky ostatní jsou krátky, na př. nebe (u u), msta(u), strach (u), vrahy (u u). — Pozn. Některé slabiky dle potřeby tu za krátké tu za dlouhé se berou; o tom nauka o verších metrických jedná, Gb. Hl. 14., 46. — 47. Cf. Bž. Ml. jaz. čes. 55.; Ht. Sr. ml. 112.; Zk. Ml. I. 2.; Kz. — Proměny ve kvantitě. K. slabiky se změní, když samohláska její krátká promění se ve svou dlouhou nebo naopak; tedy když se promění a v á, e v é (zúž. í n. ý), i v í, o v ó (uo, ů) neb ou, u v ú (au, ou), y v ý (aj, ej) a krátké střídnice za ?, e, a ve své dlouhé nebo naopak. Proměny ve k-tě jsou dílem etymologické, dílem fonetické. Proměny etymologické jsou, které za příčinami ety- mologickými s nějakou pravidelnosti se dějí, které tedy na vlastním původu slabiky se zakládají. Naproti tomu jsou proměny fone- tické čili pouze blahozvučné, při kterých pří- činy etymologické nevidíme. Na př. ve vla- jati — vláti jest etymologická proměna a v á, poněvadž nastala stažením dvou slabik vlaja- v jedinou vlá-; naproti tomu je změna k-ty ve slovích sova — sůva, struha, — strouha, atd. jenom fonetická. — Ku promě- nám k-ty etymologickým patří zejména dlou- žení kořenných slabik při stupňování a dlou- žení náhradou. a) Při stupňování. Vz Stup- ňování. — b) Dloužení náhradné vykonává se často při stahování slabik a někdy při odsouvání hlásek. 1. Při stahování slabik stává se ze dvou ano i ze tří slabik jedna, a ta bývá náhradou dlouhá třeba ne vždycky. Zejména bývají náhradou dlouhy z pravidla nebo zhusta: a) koncovky ve skloňovacím vzoru paní a sudí: nom. panija, staž. pania, přehlas. panie, zúž. paní; sudija — sudia — sudie — sudí; gt. panije — panie — paní; dat. paniji — panii — paní; akkus. paniju — paniu — paní. — ß) Koncovky ve sklo- ňovacím vzoru znamení: znamenije, znamenie, znamení; gt, g-nija, -nia, -nie, -ní. — y) Kon- covky ve skloňovacím vzoru mój: gt. mo- jeho — mého; dat. mojemu — mému. — ')') Koncovky ve skloňovacím vzoru nový a dnešní. Vz Nový. — s) Koncovky praes. mnohých vzorů časovacích na př. strb. u- ješi strč. umieš — umíš; d?laješi — dělaješ — děláš. — i') Imperfekta. Vz Imperfektum. — ; /) Mnohé infinitivy III., IV. a V. třídy: háděti — bdieti — bdíti, i"?. déti — rdieti — rdíti, gramu; ti — hřmieti — hřmíti, lpíti, chtíti, míti, mníti, mstíti, křtíti, ctíti, psáti, ptáti, vláti, díti se atd. Ale zde dlužno při- pomenouti, že dvojslabičné infinitivy vůbec mívají prvou slabiku dlouhou a že tedy zde 2 příčiny délky se setkávají, náhrada za sta- žení a dvojslabičnosť. Když složením o sla- biku vzrostou, zůstavají některé dlouhými a některé se krátí: zavláti, ohřáti, popřáti, nemíti, ale: nechtěti, poměti se, pomstiti, pokřtiti, zapsati. Ve složených infinitivech třídy I. je samohláska ve kmenech zavřených dlouhá, v otevřených pak dílem krátká dílem dlouhá: vynésti, upéci, zabiti, vypiti, pobyti, poznati, připlouti. Vz Infinitiv. — Pozn. Vý- jimkou jsou ovšem slabiky stažené bez ná- hradné délky: třicet m. třideset, pasu m. pojasu atd. — 2. Při odsouvání hlásek dlou- žena bývá slabika náhradou na př. když od yj, ij, ej se odsulo j: obmý, vylí m. obmyj, vylij; vyjdu, přijdu, pij vyslov: výdu, přídu, pí; zářuj, přehl. zářij — září; u vysokej trávě —u vysoké; d vypadlo ve: vím, dám, jím, vz tato slovesa; stůl náhradou za od- suté o (stuol). Dialektické: olé, dé, podé m. olej, dej, podej. Sš. Pís. — Pozn. Náhradné dloužení má svou podstatnou a etymologi- ckou příčinu v předcházejícím odsouvání: vojevoda — vévoda, vojvoda (_ u u). — Fonetické proměny k-ty znamenají se 1. tím, že při nich bezpečná a podstatná příčina ne- ukazuje se v původu slabiky a slova. Pří- čina jich ovšem nějaká jest, ale není etymo- logická, nýbrž fonetická, t. j. neleží ve zná- mém původu slova, nýbrž v okolnostech ně- jakých jiných; ano někdy slabika bývá krát- kou i přes to, že by za příčinou etymolo- gickou dlouhá býti měla. Tak je na př. nom. dvůr, kůl, kůň dlouhý, gt. dvora, kolu, koně, dat. dvoru atd. krátký. Pás staž. z pojas má míti ve všech pádech á a přece se á krátí: pasu, pasem. — 2. Nad to mají fone- tické proměny k-ty také tu vlastnosť do sebe, že málo kdy při nich shledává se pra- videlnosť nějaká, která by se řídila dle ka- tegorií tvaroslovných, nýbrž naopak velmi často nestejnosť. Tak v deminutivech: dou- bek, souček, klásek, hlásek, prášek, drůbek atd. kořenná slabika prodloužena, ale naproti tomu ve stejných formách: trošek, stromek a pod. není dloužení žádného a v deminuti- vech: stolek, domek, koník, nožík atd. jest do konce naopak slabika krátká proti dlouhé ve stůl, dům, kůň, nůž. Fonetické změny k-ty neřídí se tedy grammatickým druhem slov, spíše se řídí blahozvukem nějakým, ovšem velmi nestejným, dle rozdílnosti dia- lektické a časové. Vytkneme důležitější pří- pady, kde ve spisovné češtině ve formách k sobě náležitých slabika krátká a dlouhá naproti sobě bývají. 1. Mnohá subst. jedno- slabičná I. a II. sklonění mají nominat. sg. dlouhý a ostatní pády krátké. Vz Mráz, Hrách, Práh, Chléb, Sníh, Bůh, Kůň, Nůž a dvojslab. Vítr. Ale naproti tomu ve mno- hých jiných slovech téhož způsobu neliší se nom. sg. k-tou od ostatních pádů, les, a, dub — dubu, bič — biče, býk — býka, trůn — trůnu, hřích — hříchu; vz Pán, Sáh, Rád, Chlév, Smích, Soud, Kůr. — 2. Mnohá dvojslabičná jména vzoru žena a růže mají první slabiku dlouhou a krátí jí v instr. sg. a gt., dat., lok. a instr. pl. Vz A (dlouhé se krátí), Brána, Síla, Víra, Míra, Strouha (stru- hou). Ale: nouze — nouzí, svíce — svící (svěc, V. ); pracím n. prácem, pracích neb prácech. — 3. Ve vzorech slovo — pole ně- která dvojslabičná jména první dlouhou sla- biku v gt. pl. krátí: jádro — jader, játra — jater, léto — let (také: letem, letům, letech, lety). — 4. Ve vzoru kosť: sůl — soli, hůl — holi. — 5. Ve vzorech souhlás- kových: kámen — kamene, símě — semene, máti — mateře. —b) Dvouslabičné infinitivy jsou dlouhy: bíti, píti, nésti, klásti; jen ně- kolik je krátkých: pěti, jeti (na rozdíl od píti, jíti), moci, vrci. — 7. Krátky jsou im- perativy: soudím — suď, kouřím — kuř, mířím — měř, kaž, važ atd. — 8. Ve třídě VI. bývá kořenná slabika z pravidla krátka proti dlouhé ve příbuzných tvarech jiných: souditi — posuzovati, koupiti — kupovati, posluhovati, vyhazovati, kralovati, navště- vovati (ale propůjčovati, způsobovati a dia- lekticky: vyjádřovat, shromážďovat, atd. ). — 9. Při některých příponách kmenotvorných bývá kořenná slabika krátka proti dlouhé jiných odvozenin a naopak: hlásiti — hla- satel, kázati — kazatel, bouřiti — buřič, vá- zati — vazač, sazeč, vůz — vozík, krátký — kratší (vz: -tel, -č, -ík, -ký). Ale stejnosti v tom není, cf.: věže — vížka, hrouda — hrudka, prášek — trošek, drůbek — domek, slavný — krásný, mydlář a písař. — 10. Ně- které přípony kmenotvorné mají samohlásku tu krátkou, tu dlouhou, na př. ve příponě -ař a -ář, při které se i samohláska ve sla- bice kořenné tu dlouží, tu krátí, tu bez proměny nechává: sůl — solař, kůň — koňař, blud — bludař, drát — drátař, lék — lékař, pis — písař, sedlo — sedlář, mýdlo — mydlář, mlýn — mlynář. — 11. Ve složeninách bývá slabika krátká proti dlouhé: víra— pověra, díky — bezděky, smích — posměch, krása — okrasa — krasocit, moucha — mucho- můrka. — 12. Ve složení předložky se jménem dloužívá, se předložka zakončená samohláskou: nájem, nábožný, příkrov, původ, úpad, údolí. — Pozn. 1. Mnohdy totéž slovo dvojí k-tu má: struha — strouha, hruda — hrouda, kule — koule, luh — louh, pluh — plouh, kosa — kůsa, sova — sůva, smola — smůla, loj — lůj. Jazyk pak někdy takovéto du- plikaty slov na to obrací, aby jimi vyja dřoval pojmy příbuzné ale přece trochu roz- dílné: děvka — dívka, baba — bába, sluha — slouha, město — místo, muka — mouka, svatosť — svátosť, řepa — řípa, hledám — hlídám, měřím — mířím, domysl — důmysl, sedlo — sídlo, světiti — svítiti, běda! — bída, — nahledati se — nahlédati. V obec- ných nářečích: zima (frigus) — zíma (hiems), Sš., hora — hůra (půda), hrůzný (strašlivý) — hrozný (náramný). — Pozn. 2. Mnohdy není patrno, je-li dloužení etymologické či jen fonetické: žíti (dvouslabičný infinitiv n. pro- tože stojí m. živti náhradným dloužením za odsuté v. ) — Pozn. 3., u Gb. 4. str. 137. V tom mluví Gb. hlavně o nestejnosti fo- netických proměn k-ty v dialektech. — Pozn. 4., u Gb. 5. V tom mluví Gb. o: řiď — řeď, řídší — řidší — ředší. Vz Říditi, Řídký. — Pozn. 5. O kvantitě staročeské. V památkách strčes. označuje se k. jenom porůznu zdvojením samohlásky ve slabice dlouhé: comaar = komár (M. V. 1202) a týž způsob drží se pak až do pol. 16. stol. a píše se: naam, zlee, svuu a p. Vedlé toho byl od r. 1406. způsob Husův, totiž čárko- vání samohlásek ve slabikách dlouhých. Jed- notliví písaři drželi se ten toho, onen onoho způsobu, ba namnoze týž písař jednou čár- kováním, jednou zdvojením samohlásky dlou- hou slabiku označoval. Při tom však trvám žádná písemná památka až do pol. 16. stol. neoznačuje délky slabik důsledně, nýbrž mnohdy na př. ee za krátké e se nalézá a velmi často označení délky se pomíjí. Teprve ve spisech bratrských od pol. 16. stol. dů- sledně znamenání délky se začíná. Rozdíl pak mezi staročeskou a novočeskou k-tou není značný. Gb. Hl. 131. —139. Vz tam více.
