2. Čí2. Čí, zájmeno přisvojovací, skloňuje se dle „Dnešní" : sg. nom. čí, čí, čí; gt. čího, čí, čího; dat. čímu, čí, čímu; akk. čího, čí, čí; lok. čím, čí, čim; instr. čím, čí, čím; pl. nom. čí; gt. lok. čích; dat. čím; akk. čí; instr. čími. Čí kniha je to? V čích rukou to bylo? Na čím voze sedíš? Ani se čí velikosti báti bude. Us. — Pozn. Čí někteří chybujíce neskloňují píšíce na př.: Již bylo ustanoveno, v čí domě bude císař bydleti m. v čím domě. Ale čí (strč. čí, čjá, čjé) skloňuje se úplně jako dnešní: čí (dům, zahrada, slovo), gt. čího (domu, slova), čí zahrady, dat. čímu domu atd., vz na hoře. Mš. — V přímých otáz- kách = komu náležející? wessen? Čí jest to dílo? čího díla? čímu dílu? atd. Ros. S čím služebníkem jsi mluvil? Ros. Čím rozkazem? Br. — Čí, zájm. přisvoj. vztažné, wessen. Čí kráva, drž se jí rohů i ocasu. Ten, čí jsou ty věci. Us. Ten vyhrává, čí lepší zpráva. L. Kdo čí chléb jí a pivo pí, toho píseň zpívej. Ví pes, čí sádlo snědl. Prov. — Č. = něčí, irgend Jemands. Aniž stojíme o čí bezživotí. Br. Ani čím kde zasloužil toho. Solf. — Číž, v přímých otázkách. Kníže se otázal: Číž jsou tito hrobové? Háj. — Číž, čížto = vztažné. Čímž se stalo, že jich mysl vždy jedna bývala. Zák. sv. Ben. — Čížkoli, číž- kolivěk, wessen auch immer. Čížkoli ruka. Job. — Čís, čísi = kohos, irgend Jemandes. Čís peníz nalezl. L. — Vz Patřiti komu.
