2. Díti
2. Díti (zastar. dieti), dím, díš, dí, díme, díte, dí n. dějí; přestp. děje (íc) a dě (díc), rozk. děj; děl (této formy málo se užívá, poněvadž se rovná příčestí času min. časo- slova: díti, ději atd., vz předcházející slovo), děn, dění. Dějepisci místo děl říkají: dí. D. = praviti, říci, sagen, nennen. — abs. I dí on. Ros. Ať krátce dím. Us. Dobrý dí, dobrý splní. Us. Ať nedím. Jak dí Cicero. Nt. — co k čemu. Co k tomu díš? O štěstí. — čím. Načež arcivrah dí slovy křepkými. Ráj. — co o čem. Co pak díme o jeho mateři? Troj. D. něco o něčí kráse. Kat. 195. — komu. I dnes tomu místu Šarka dějí. Leg. Vojtěch mi dějí (lidé). Leg. — kde. I dějí vůdcové v srdci svém. Br. — koho čím. Já vás nediem sluhami ale přá- tely. Št. N. 27tí. — že. Všichni dějí, že jest to tak. Martini. — Vz Vzdíti.