NyNy = ony, jene. St. skl. Na 'ny = na ony voje. Výb. I. 1118., 1. —
Ny, akkus. pl. pronom. my, nyní: nás. Pomni na ny
. Ps. ms
. Hospodin, jenž ny stvořil. St. —
Ny my, wir. Učinil nás a ne ny nás. Z. k. 99. 3. Č
. — -
ný,
přípona jmen přídavných; nyní ji na mnoze přípona -n
í vytlačila. Vz
-ní. —
-ný, ?n?, řec.
-ivo?, lat. -inus, skr. -in nebo -ina, lit. -inis.
Poslední samohláska před touto příponou odpadá: síla, — silný, chvála — chvalný, krása — krásný, vz N. Schl. P
řed -ný dlouhé kmenové samohlásky se krátívají: hájiti — hajný, jádro — jadrný, sláva — slavný, spása — spasný, píle — pilný, vůle — volný, práce — pracný
, smích — směšný, chléb — chlebný, víra — věrný, hrůza — hrozný, síla — silný, sůl — solný, tráva — travný
, pýcha — pyšný, vláha — vlažný, sýr — syrný, Pk.;
ale někdy ne: krása — krásný.
Souhlásky pak mění se jako před -ní (vz -ní):
h v
ž,
ch v
š,
k v
č, c někdy v c : vláha — vlažný, strach — strašný, skok — skočný
, konec — konečný
, ale : moc — mocný
, ovocný. Us.
Má-li jméno na konci několik souhlásek, vkládá se mezi ně e: hanba — ha- nebný, jahla — jahelný, vápno — vápenný, prkno — prkenný. T. Také
el,
tel se vkládá. Vz -edlný, -telný. Mkl. B. 115.
Přípona -
ný, nejvíce při jménech věcných, klade se: 1. místo genitivu přivlastňovacího, vz -
í pří- pona. Oko tělesné
, zrno hořčičné, střída chlebná. — 2.
Místo genitivu poďmětného, vz -
í přípona. Místo zázračné, tvrdosť kamenná. — 3.
Místo předmětného genitivu, vz -
í pří- pona. Pokrm tělesný
, nakažení obecné. — 4.
Místo genitivu látky. Zemné tělo. Št. Sochor železný. Plášť soukenný. — 5.
Místo genit. obsahu: Den soudný, stohy obilné, dům radný. — 6.
Místo genit. jakosti: Člověk lehkomy- slný, muž dobrovolný, syn tvrdošíjný, člověk mravný. — 7.
Místo genit. účelu: nástroj hudební, sud vinný, zbroj válečná. — 8.
Místo genit. příčiny a původu : osoby úřadné, muž cizokrajný. — 9.
Určuje se jí místo, čas a způsob, vz -
ský. Had vodný, život samotný. Zk. Skl. str. 308.—315. Vz Mkl., S. N.
Pří- ponu -
ný klaďme hlavně; a) ve slovích cizích, podlé předků našich: falešný (z lat. falsus), malátný (z fr. malade), subtilný, privatný (V.), figurný, realný, idealný, materialný, formalný, normalný, naivný
, centralný, kolo- salný, genialný, liberalný, statný, judicialný, kollegialný, policejný, musejný. Tak činili Rusové, Poláci a ostatní Slované veskrz a tak i praotcové naši; -
ní jest často úchylka našeho století. —
b) V zakončení na -ovný, -evný, nejen od
časoslov : milovný, bojovný, ale i od
jmen podstatných: gruntovný, do- movný, sněmovný, listovný, duševný, bro- skevný. Tak Rusové, Poláci a ostatní Slo- vané i staří Čechové. —
c) Nápodobně u všech ostatních, jakostných a číročíře určovacích, zhusta dle povahy našeho jazyka, místo ge- nitivu příslušenstva jiných jazykův aneb slo- žitých slov německého jazyka užívaných, buď- tež jakákoli a odkudkoli, od údův a částí těla; nožný, kožný, zákožný, břišný, lebný, retný, zubný, bederný, čelistný, hřbetný, lícný, plecný atd.,
nebo od kterýchkoliv ji- ných předmětův: obilný, vodný, zahradný, lesný, jezerný.
Od jistých jmen u starých výhradně jen přídavná na -ný,
se tvořila, nikdy na -ní; tak od jmen ukončených v 1
.:
-ice: hraničný, silničný, polovičný; 2.: -
iště: ohništný, bahništný, strništný; 3.: -
ba: jistebný, hudebný, prosebný; 4.:
-ina: jistinný, dědinný; 5.: -
ec, -
ce, -
ek, -eka: slunečný, vaječný, zmatečný atd. Šf. (Něm.- český slovník vědeckého názvosloví str. XV.)
Ostatně vz -
ní. —
Jména přídavná na -
ný odvozují se také od časoslov: 1.
ve smyslu činném: bolný trn (který bolí, bolesť působí), možný člověk, kojná žena, vydatný; 2.
ve
smyslu trpném: berný peníz (který se béře), dojný dobytek, slyšný hlas; 3.
znamenají libost, ochotnost': mluvný kramář, chlubný člověk, lovný pes; 4.
snadnost, možnost: dobytný, slušný, chvalný, velebný, dojný, ohebný, neoblomný, neunavný; 5.
záporná znamenají nesnadnost, nemožnost: nehojný vřed (který se stěží hojí), nevýhřejný pokoj, nesložné zboží; 6
. vyjadřují též časové po- měry: berný peníz (který se právě béře), skupné zboží (které se právě v jisté době skoupiti může). Ch. —
Příponu -
ný nalé-
záme ve staré češtině ve slovech, kde nyní bud -
ý nebo jiná přípona se klade; krutný, jarný, tvrdný, chlapný
, mładný. Jir. —
Ná- sobná čísla ode dvou po pět příponou -
ný tvořená (dvojný, trojný, čtverný) zjevují se nejvíce ve složení s předložkou
po-: po- trojné řady, počtverný vůz. Kz., Ht. Sr. m. 252. Přípony -
atý ? -
itý jsou jen ve: dvo- jatý, dvojitý a trojatý, trojitý. — Vz Tvo- ření slov
.