RPři vyslovení
r jest postavení jazyka po- dobné jako při
d a
t nebo
n, ale konec ja- zyka nezůstává tu v postavení svém ne- pohnutě, nýbrž chvěje se a ve chvění tom o přední patro takořka bubnuje (při
hrdel- ném r činí tak čípek o kořen jazykový) Gb. Listy filolog. II. 158.
R hrdelné (!) z českých úst jenom při chybném mluvení ná- hradou za obyčejné jazyčné r se slyší; při něm chvějící se čípek o kořen jazyka bu- bnuje a každým nárazem proud přerývá. Gb. v List. filol. II. 155., Gb. Hl. 7., 19.— Dříve bylo
r pouhou
souhláskou a (ne- vlastními) samohláskami byly jery za
r sto- jící rb., rb. Schl. Vz
Jer, L. Dle Mkl. jest
r ve fysiologickém smyslu jen souhláskou, ale přes to můžeme je nazývati vokalním
r. Kde nyní
l a
r samohláskami se jeví, mu- síme původně polohlásky b a b
při nich před- pokládati. Bž. 32. Již dlouho jest
r právě tak jako
l polohláskou, které se užívá je- dnak jako samohlásky, jednak jako plynné souhlásky. Dle Mkl. vyskytuje se
r jako samohláska již ve starobulharštině, dle ji- ných teprve později. Ze všech pak sou- hlásek nejsou si žádné tak blízké jako
r a
l, jež se již v nejstarší době zhusta mezi sebou zaměňují; původnějším, jak se zdá, bylo ve všech jazycích
r, na jehož místě v době pozdější
l nastoupilo. V řečtině sluší do- tknouti, že náslovné
r vždy se vyslovuje s přídechem ?. V jazycích indoeuropských jeví se střídání tím směrem, že
r v
l pře- chází a že tudíž
r za původní drsnou,
l za mladší jemnou plynnou hlásku pokládáme; tak původní koncovky -tar a -tram (lat. -tor a -trum)
, proměnily se ve slov. -tel a -dlo: doc-tor, uči-tel, ara-trum, ora-dlo. Po- dobně české upláchnu a uprchnu. Gb. v S
. N. V obec. mluvě: chramstnouti — chlamst- nouti, falář m. farář, palagraf m. paragraf, Kb., Jir.; pliskýř, legruta m.: pryskýř, re- kruta. Na mor. Zlínsku. Brt. Cf. ještě rubrika a v obec. ml. lubrika; čes. velbloud a rus. ver- bljud, čes. vlkodlak a slov. vrkolak, čes. křik a slv. klik, slov. prepelica a chrv. plepelica, čes. kobliha a rus. kovriga, čes. lilium, lilie a ill. lěr, ill. blabositi a brbositi, pol. tłum a krajin, truma, čes. břesk, zábřesk a blesk, slv. grbtaň a čes. chřtán a hltati, čes. blekot a brek a brečeti
, čes. mozol (callus) a mosor (cicatrix), rus. kljuka a krjuk (uncus), srb. Arbanasin a lat. Albanus, čes. koliandr a koriandr, čes. hrýzti a mrus. hlisti a slv. glodati a čes. hlodati, čes. a pol. rytíř a mrus. licar', slv. grib a čes. hřib a ill. srb. gliva a čes. hlíva, čes. toral m. tolar, Fro- lian m. Florian, Tylory m. Tyroly, dilektor m. direktor atd. Příbuznosť souhlásek
r a
l jest tak veliká, že je novější slovozpyt za pouhé rozliky a obměny jednoho prazvuku, v prvotním indoeuropském jazyku ještě ne- odděleného, pokládá, jakž to skutečně ještě až podnes u dětí a ve výslově nejednoho českého prostolidína shledáváme. Ve mno- hých jazycích to ani k úplnému rozdvojení nepřišlo, tak ku př. v zendském pouze
r, v čínském pouze
l se nalézá. Vz více v St
. III. 542. Vz L. —
Mimo to střídá se r 2
. s
s. rmutný vedlé smutný. Gb. v Š. N. — 3. S
d v obec
. ml. Hlavně ve vých. Cechách: her- bábí, karlec, bernář, Kadlík, Kadle m. hed- vábí, kadlec, bednář, Karlík, Karle. Kb., Jir. Vz D. — 4; S
t v obec. mluvě: svarba m. svatba. Šb. — 5. S
n v krkonoš. de- sentýr m
. deserteur. Kb. — 6. S
ř v obec. mluvě parez, rezat, trakar (v střed, a jiho- záp. Čech.) m. pařez, řezat, trakař; porád, dvírka (ve vých. Cech.) m
. pořád, dvířka
. Sb. Cf. Gb. Hl. 97. Modrat sa, provětřat m.: modrati se, provětrati; uderit, varit. Na mor. Zlínsku a jinde na Mor. Brt. — 7. S
š: ořklivý m.: ošklivý, na mor. Zlínsku. Brt. Vz Š. - 8. S ž; drůbeř, krádeř, mládeř, roho- řka, Us. Brt., řebřík — žebřík. Gb. Hl. 97. —
Stojí-li r ve slabice mezi dvěma souhlás- kami aneb činí-li s jinou'souhláskou slabiku, pokládá se jako l v témže případě sa samo- hlásku: tr-hati, srd-ce, ví-tr;
jina
k za sou- hlásku. Us. Vz L.
, Gb. Hl. 31. —
Pozn. 1. Co do složitosti jsou samohlásky
l,rjednoduchy a dvojhlásek nečiní; kdykoli k nim samohláska jiná přistupuje, úkol jejich samohláskový se ztrácí a jsou souhláskami na př.: vlhnu — vlahý, vrtnu — vrata. Gb. —
Pozn. 2. Měk- čícího vlivu nemají a bývají po souhláskách tvrdých, zřídka také po měkkých a to zvl. v nářečích, na př
.: klnouti, trhnouti, slov. žltý (žlutý), náčrt. Gb. Hl
. 18. —
Pozn. 3. Co do závažnosti samohláska
l, r vydá méně než souhláska
l, r s jinou samohláskou spo- jená, na př. slabika
vla ve slově
vlahý jest závažnější nežli slabika
vl ve slově
vlhnu a podobně je závažnější
vra- a
vře- ve slo- vích
vrata a
vřeteno, než
vr ve vrtnu atd. Dialektické dlouhé
l,
r je přirozeně též zá- važnější než krátké
l,
r. Gb
. Hl. 18. —
Pozn. 4
. R častěji má na mor. Zlínsku platnosť samohlásky nežli v češtině: brła, ščrbina, ščrbatý, ščrk, žrd. Co do kvantity jest
r tam
krátké i dlouhé. Dlouhé
r slyší se v těchto asi slovech: kŕč (křeč), tŕn, tŕní, vŕš (verš), vrba, kŕdel, vřchtitý (vrchovatý), pŕlit, srkat, cabŕňat, šobŕňat, hogŕňat. Brt. v Mtc, 1878. 2. Taktéž na Slov. jsou
l a
r zhusta samo- hláskou, kde 1b a rb mezi dvěma souhlás- kami (vlbkb sr&na) stojí: čln, dlbati, dlh, dlhý, hlboký, chlp, klzký
, slnce, žlč, žltý, blcha, krv atd. (člun, dlubati, dluh, dlouhý, hluboký, chlup, kluzký, slunce, žluč, žlutý, blecha, krev). Vz Ht. Sr. ml. 116., Zv. 85. Cf. Gb. Hl. 31.
R a
l jakožto samohlásky i na Slov. se dlouží: vlča (vlče), srn (gt.). Ht. Sr. ml. 116. —
Jsouc souhlásk
ou zní r často nepříjemně slovan. uchu před jinými, zvl. před němými souhláskami a proto jazyk všemožně takovému r se vyhýbá;
nejrůznější prostředek jest tu 1.
přesmýkání, totiž
r před samohlásku se postaví: Karl — král, Art — rod, bart — brada, Garten — hrad, dormire — dřímati, curtus — krátký
, marmor — mramor, tertius — třetí, vertere — vrátiti, arca — rakev. Arm — rámě, Furt — brod, Gb. Hl. 124., Ht, lit. parszas, lat. porcus, staroněm. varh, čes. prase, Schl.; 2.
řidčeji přesmyknutím plynné za němou souhlásku: \ carpis — kapr, corporalis — kaprál;
ale ne všude: berla, čárka, čert; 3.
i v původních slovech se přesmykuje: provaz m. strč. po- ! vraz, Ht, kopřiva (kopriva), strč. kropiva, dveří — strčes. dřvi, trut — rtuť atd. Vz Gh
. Hl. 124. —
R se předsulo v: rmou- titi (kormoutiti, zarmoutiti) m
. strč. mútiti, zármutek a zámutek; rdousiti n. hrdousiti m. dusiti
, rputný (zarputilý). Šf., Ht. Cf. G-b. Hl.120. Tento přídech v násloví trvá as od 16. stol. Jir.
—Vsouvá se: čechrati = česati (
s v
ch se proměnilo a
r se vsulo)
, bučeti — bručeti, bouliti — brouliti, bečeti — brečeti - brouk, kapkati — krapati, koš — krošna, Šf., ve vých
. Čech.: šmátrat (šma- tati, chmatati), probříslo m. povříslo, Jir., v již. Čech. jertel m. jetel. Kts. —
Naopak r se vysouvá v máti, dci, sesti, neť (vedlé mateř-e, dceř-e, sestr-a, neteř-e), Gb. Hl. 115.; ve vých. Čech. (i v Krkon.): Bernad m. Bernard
, Jir.
, bambory m. brambory, Kb., v již. Čech
. v násloví se sesouvá: tuť m. rtuť. Kts. Žídlo m. zřídlo
. Na mor. Zlínsku. Brt. Cf. obecní puškvorec z. něm Brustwurz. Vz Odsouvání. —
Jako samohláska stupňuje se r zvláštním způsobem, který nejlépe se jeví v češtině a i
l společný jest: klade se totiž dle jedněch před nebo za
r nějaká samohláska tak, že máme:
er,
re,
or, ro, íř, ří, ar, fa: zr — zora — záře — zrak
, vr — vříti — svírati — svornosť — svár, str (strměti) — strom — strana, Gb. v S. N
., mrz — mráz — mrk — smrákati — mrak, vr — várka, vrt — vrátiti, dr - dříti — vydírati, br — beru výběr — výbor, vrt (vrtěti) — vřeteno
, mr — mor — umírám — mařiti, hř (hřmíti) — hrom — hřímám, pr — párati. Mkl. B. 339
., Kt., Mk. Vz více příkladů v Gb. Hl. 146., 147.
Vz o stupňování samohlásky r jiné mí- nění v článku L (I. 868. b., 869. a.), Km. 1876. 774. — Již v nejstarších Českých pa- mátkách stojí za
r později i před ním samo- hlásky místo strslov. b a b zaujímající a sice 1.
e: mretvý, sredce; v Krkonš. a Domažlicku. kerk, serce, sernec, smerť, peršeť; v Krkonš. a Doudlebsku: pelný, melha, smysel (Gb. Hl. 82.); 2. v latin, listinách 11. a 12. stol. pravidelně
i: Brino (Brno); i před
r: birvy, tirlice (brvy, trlice), Ht., ricadlo m. zricadlo (Světoz. 1875
. 595.), tepřiva (v Domažl. a Ostrav.), napilnime (Sš. P. 701.);
y: hrynec, sryp (valaš.), neprýší (neprší
, Sš
. P. 519
.), vylček, pylný (opav.), chyrt, syrna (Sš. P. 623
.), syrdečko, myrkva (opav.);«: sluzička (doudl., mor.), sluza (mor
.), tepruv (mor.), petružel (doudl.)
, vručeti (Sš. P. 208)
, žultý (opav.);
o: skroz (třeboň.);
a: charpa vedlé chrpa Vz více v Gb. Hl. 82., 83. — Kromě češtiny jest
r samohláskou ve slovinštině, srbštině a chorvátštině a schází jakožto samo- hláska v jazyku novobulharském, polském
, v ruštině a v obou lužických srbštinách. Gb. v S. N. —
Na konci slov slovenských však '
neobjevuje se r nikdy samohláskou, než bud! odlučuje se od předcházejících sou- hlásek pohyblivým o nebo e,
bud' i zcela zaniká. Zanikání jest řídké: brat m. bratr.
Pohyblivé o
neho e ryskýtá, se často: víchor
. vietor — víeher, víter m. českého: vichr, vítr. Ht. —
V cizích slovech objevuje se v místo : or, íř: Postoloprty z lat. Apostolorum porta, krchov z něm. Kirchhof. Ht. —
R pří- ponou subst.: da-r, vít-r (víti), D., brat-r, Č., kopr. Vz Tvoření slov., Mkl. B
. 86
. —
Jména podstatná v r ukončená jsou rodu muž., a skloňují se dle 1. sklonění. Vz Sklonění.
Ve vokativu sg. mají koncovku
e, před kterou se
r v
ř mění, stojí-li před
r souhláska : bratr — bratře, kmotr — kmotře ;
pakli před ním
stojí samohláska, podrž uje r: professor —
professore, doktor — doktore, Vojmír — Voj-
míre, kačere, husare, jako je to v: darech,
větrech, bereš, bere;
ale někteří připouští
(Mk-, Bs.), ž
e se i v tomto případě r může
měkčiti: professoře, husaře, komáře, ale lid
toho nečiní. — Strany
lokalu vz Lokal. —
Po
r piš vždy
y, kromě: vari, ferina, frinda
a slov cizích: Marie, rigorosa, Marius. —
R.
skrácené = rok. R. P
. = Roku Páně. — R. t. = roku tohoto. — R. b. = roku běžícího. — R. m. = roku minulého. —
Na teploměrech značí R stupně dle teploměru Reaumurova; na
receptech = recipe (== vezmi i. e. k užívání); v
hodinkách kapesních — retarde (značí stranu, na kterou se má ru- čička posunouti, aby hodinky šly volněji). S. N.