Housle
Housle. Vz Mz. v List. filol. 1880. 210. H. — malý dutý nástroj hudební šmičcový, potažený čtyřmi strunami přes kobylku, které se kolíčky natahují. Kram. Slov. H. arabské, kremonské. Cf. KP. II. 305. — 307. První h. (dle zvuku), die Klarfiedel, druhé h., die Grobfiedel. Dch. Škoda těch houslí, že jsou dlabány (škoda, že do štěstí míchá se neštěstí). U Třebonina. Olv. Mluva houslí: Když se před muzikou nástroje ladí, basa nadějíc se dobrého výdělku pobrukuje: Trúfám, trúfám ! Jí přizvukují druhé housle : Snad nám něco dáte! A první housle pa- dají v to hlasem: Také si to myslím! Brt. v Km. 1886. 409. Hádanky: 1. Hora hučí, beran bučí a kůň táhne. 2. Les třeřtí, beran břešti, kůň po tom chodí, nic tomu neuškodí. 3. Veselé dřevo vesele zpívá, kůň na beraně ocasem hýbá. Brt. v Km. 1886. 718. — Cf. Húsle, Šrc. 135. — H. = páka, jež zvedá a spouští hasák, Hebeleiste, f. Prm. IV. 236. — H. železné = náčiní sladovnické. 1533. Soud. kn. op.