SamohláskaSamohláska, y, f., der Selbstlaut, Vokal. S. jest čistě pronesený článkovitý zvuk řeči lidské; otvor mluvidel od hlasivky až k py- skům jest při ní volný, ale muže býti ovšem rozmanitě zúžený aneb rozšířený, podlé če- hož i samohlásky rozmanité jsou. Nejvol- nější jest tento otvor při samohlásce
a, při
i se nejvíce sploští, při
u nejvíce prodlouží a zdutí. Mezi nimi leží všecky ostatní ob- měny samohlásek.
A jest nejčistší samo- hláska,
i a
u hraničí již se souhláskami
a mají tu příbuzné své
j a
v. Samohlásky
a,
u, i jsou
prvotné, z nich povstaly ostatní lámánim-se. Gb. v S
. N. Vyslovujíce totiž dvě prvotné samohlásky tak hbitě, že každá polovici své časoměry utracuje, dáváme novým samohláskám vznikati
, jichž zvuk smíšen jest z obou živlů prvotných. Samo- hlásky tyto
podružnými n.
lámanými slují. Tak vzniklo
e lámáním z
ai, o z
au, y z
ui (podobajíc se asi pol., rus. y, franc. u, něm. ü. Psávalo se: Nezamuislus). Kt, Gb. o nich praví: Tak jmenují se vzhledem k učlánkování svému, při kterém po každé dvě jiná nastrojení mluvidel ústních takřka zlomena jsou, ale při tom zůstávají přece samohláskami jednoduchými. Vz O (II. 195. a). Samohlásky
dlouhé povstaly
skládáním, když dvě stejné se složily a v jednu se stáhly, ku př. komaar = komár, nebo
stahováním nestejných samohlásek: moje = má, nebo
stupňováním: kladu — nakládám
. Vz Stupňo- vání, Kvantita a jednotlivé samohlásky. Že staří Čechové dlouhé samohlásky od krát- kých rozeznávali, o tom nelze pochybovati. Zákony však, jimiž se u dloužení samohlá- sek řídili, nedají se pro zmatek pravopisný nejstarších památek na jisto určiti
. Kt. Sa- mohlásky dlouhé počali Čechové rozezná- vati od krátkých teprve na konci 13. stol. Ht. Moravan v pruském Slezsku neprodlu- žuje téměř žádných samohlásek. Šb. Příčina dlouhé samohlásky a slabiky jest v jazyku českém etymologická n. fonetická
. Etymo- logickou jmenujeme tu, když prodloužení jest výsledek stupňování (kladu — naklá- dám) aneb stahování. Vz Stupňování, Sta- hování, Fonetický. Gb. Samohlásky, které povstaly tím, že dvě nestejné samohlásky splynuly, slovou
dvojhlásky: viera, piati, zemiu, pnouti. Vz Dvojhláska
. Samohláska vzniklá splynutím dvou stejných nebo ne- stejných samohlásek, slove složená, jinak jednoduchá. Kt. Na kvantitu působí
i jedno- slabičnosť slov, v nichž se
o dlouží
, řidčeji jiné samohlásky: stůl, kůň, vůl, hnůj, lůj. Stává-li se takové jednoslabičné slovo sklo- ňováním víceslabičným, vystupuje pravidelně krátká původní samohláska: kůl — kolu
, kůň — koně.
Dvouslabičný infinitiv má prvou dlouhou (mimo
je
ti,
moci, pěti): dáti, hráti, bůsti; na Sloven. jen u sloves 1. třídy. Ht. Strany
rozkládání samohlásek dlouhých
í. ó, ú. ý vz tyto samohlásky. —
Plné samo- hlásky během, času se seslabovaly na př. skr
. navam, lat. novum, sl. novo, řec.
réor, v slovanštině pak až na polohlásky b, i sklesly; zvláště dělo se to na konci, u pro- střed slova, pak obzvláště při souhláskách
l a
r, které potom samy povahu samohlásek (plynných, tekutých) na sebe vzaly : skr. purnas, lit. pilnas, slov. pltnij
. Vz L, R, —
Jestliže samohláska s následující souhláskou m nebo n slabiku uzavírá, mísí se s ní v jeden obojetný živel, tak zvanou nosovku (vz Nosovka), který se pak během času očišťuje a v jisté samohlásky proměňuje, jako v litevštině a slovanštině" patrno jest; tak z rankam povstalo lit. ranka, strhl. raka. pol. reke, čes. ruku. - Těmito cestami vy- vinuly se v češtině z prvotních tří samo- hlásek
a, u, i, ještě
á, e, é, í,
o,
y,
ý a dvoj- hlásky
ě, ú, ů, kromě
jerů a jotovaných ja, je, aj, ej atd. —
Podlé strojů jazykových dělí se samohlásky na podnebné a nepod-
nebné č
ili měkké (úzké) a tvrdé (ši
- roké, temné);
měkkými jsou b, i, í.
ě, někdy také
e, é (Bože, čéše — číše), ostatní
a, á, o,
ó, u,
ú, ů, y, ý a někdy také
e, é (oken, okénko) jsou
tvrdé;
e (é) jest tedy
obojetné či
střední. Dle Gb. v S. N. a Hl. 16. a j
. Měkké s-ky povstávají sblížením-se ja- zyka k podnebí;
ě patří též k měkkým, neb skrývá v sobě
i (ai přesmyknutím
ia, přehlasováním
ie =
ě. Gb
.). Ve slovenčině jest
e vždy měkké
. Ht.
Měkké samohlásky vyznamenávají se tím, že
sousední předchá- zející souhlásky obměkčují. Gb
. Před tvrdými samohláskami stojí tedy jen tvrdé souhlásky, před měkkými samohláskami jen měkké sou- hlásky
. Bž. 7. — S.
vlastní:
a, e,
i, o,
u, y a jejich dlouhé střídnice
á, é, í, ó, ú, ů, ý, nevlastní l a
r. Gb. —
Kromě toho jsou samohlásky podlé učlánkování (či podlé povahy své fysiologické): a hrdelná,
i (í, ě) podnebná, u retná, e hrdelně pod-
nebná, o hrdelně retná, y retopod-
nebná. Vz Gb. Hl. 13. —
Podlé složitosti jsou s-ky
a, e, i, o, u, y nesložené n. jedno- duché, dvojhlásky jsou s.
složené; s-ky dlouhé jsou jednoduché. Vz Gb
. Hl
. 15., Dvojhláska. —
Stupnice samohlásek jednoduchých postu- pující od nejzávažnější s-ky k nejlehčí jest v češtině tato: a, o, u, y, e, i. Samohlásky dlouhé (
á,
é, í, ó, ů, ú, ou, ý) váží více nežli jejich střídnice
krátké ( a, e, ě, i, o, u, y) a dvojhlásky více nežli jejich
části jedno- duché. Vz Gb. Hl
. 14., 17'
. — S-ky mají tu vlastnost! do sebe, že samy o sobě n
. ve spojení se souhláskami činí
slabiky. Gb. 111. 12. —
Samohlásky o sobě a v násloví. Vy- slovení samohlásky o sobě a v násloví ne- děje se bez jemného aspoň
přídechu (spiritus lenis); přídech ten po případě v souhlásky
h,
j, v shutnouti může. Kt
. Yz Přídech. —
Vysouvání samohlásek = vypouštění samo- hlásek k podstatě slov náležejících
. Samohl. vysutá v násloví slove
sesuvka (ež — že)
, ve středosloví
výsuvka (orel — orla), na konci slova
odsuvka (hráze — hráz). Kz
. Vz Od- souvání, Sesouvání
, Vysouváni. —
S. spojo- vací, skládaci, sražená, stažená, splynulá, rýmovaná
, koncová, polousamohláska; srov- nalosť. povaha, soustava, stupnice, splynutí, směna, proměna, stažení, sražení, splynutí, délka, krátkosť samohlásek
. Nz.
Strany změn samohlásek vz Dloužení (v Dodat- cích),
Hláska, Krautita. Obměkčování, Od- souvání, Otírání. Přehlasování, Přesmyko- vání, Přestrojování, Přisouvání, Rozkládání (Rozšiřování), Rušení, Sesilování. Seslabování, Sesouvání, Skracovaní, Slučování, Spodoba, Stahování, Střídání, Stupňování, Vysouvání, Zužování (samohlásek), JeR, Nosovka a
jed- notlivé samohl. ( a, e. i atd.), Gb. Hl.
51., 83., 89., S. N. VIII. 647., KP. II. 289. Chro- nologický prohled proměn samohlásek se- stavil Gb. ve Sborníku II. (Příspěvek k hi- storii českých samohlásek) na str. 110. — S.,
dřevák (dřevěná obuv; žertem na Tře- boňsku).