SlabikaSlabika, y, f
., lat. syllaba, z řec.
övllaßi], tedy m. syllabika. S. jest hláska buď sama o sobě nebo ve spojení s jinými Hláskami pojednou vyslovená. S. kořenová, vývodná, odvodná (vyvozovací, odvozovací), Ablei- tungssilbe
, dlouhá
, krátká, obojetná n. stře- dočasná, zweizeitig
, skrácená, dvoudobná, hlavní
, kmenová, přízvučná, nepřízvučná, plnopřízvučná, hochtonig, polouzvučná, mit- teltonig; délka, krácení, dloužení
, členění slabik; koncovka, předpona (předtvoRek). Nz
. —
Míra slabik. S. jest
dlouhá, drží-li v sobě dlouhou samohlásku (
á,
é,
í,
ů) nebo dvojhlásku
, jinak jest
krátká: kvílím, chloubou, chloubu — o, rovina o o o, nebe u u;
ě a
ia jsou krátké: piali u
o, pěje u u. Hlásky
r, l, m, když moc samo- hlásek do sebe mají, činí též slabiku krátkou: trvati u u u, slza u u, sedm u.
Vbásnictví časoměrném, kde se slabiky podlé délky a krátkosti měří, rozeznávají se nad to sla- biky
položením n.
polohou dlouhé (po- sitione longae), jsou-li za krátkou samo- hláskou
dve anebo více souhlásek. V této pří- čině náležejí a) obě souhlásky k té slabice, která se dlouží: ctnost', hvězd, blesk
. — b) Obě souhlásky náležejí k jednomu a témuž slovu, avšak první táhne se k slabice před- chodné, druhá pak (aneb je-li jich více, tedy ostatní) k následující slabice: pom-sta —• o, leh-ký --, ječ-men — u, hoj-ný --, prav-da — o, po-kor-ný u --, pan-na — o, roz- sou-dím --. c) Aneb táhnou se obě aneb všecky k slabice následující tak, že sla- bika, jež se dlouží, otevřena jest, jako: ko-stel - u, by-strý — —, ošklivý — u --, za-spím - -.
Pozn. 1. Dvě nosovky aneb nosovka s tekutou a tekutá s nosovkou (vz Souhláska) č
iní slabiku předchodnou polo- žením dlouhou: te-mný --, u-mru — u, při-lnu — u.
Pozn. 2. Jednoslabičné před- ložky otevřené jsou položením dlouhé, když jméno jich od dvou souhlásek se počíná: na stromě — u o
, po stráni-- u. d) Aneb náležejí obě souhlásky k
rozličným slovům: od lovců---
, pod stromy — u u, všech těch — u.
Pozn. Ve všech těchto příčinách slove
položení silné, posice silná- — O
bo-
jetné jsou slabiky: 1)
Když se samohláska i dlouze i krátce vyslovuje: nížina — nížina, nalézám — nalezám, béřeš — bereš. — 2)
Když v témž slově za slabikou otevřenou dvě sou- hlásky jdou, z nichž druhá tekutou 1,
r, ř n. nosovkou m,
n jest. V této příčině jest první a)
němá: mo-krý_^_ —, smutný
^ —, vti-pný ^ —, by-dlím ^ —, u-kru-tný
'± ^_ —, nepřátelé ^ — u —. b) Aneb
vanutá: ro-vný
— — , vy-tr-hnu
, po-šlu
^ v, tru- chlím
n —, uz-řel
v 3)
Když za samo- hláskou krátkou dvě aneb více souhlásek je, které však k slovu následujícímu příslušejí, tehdy táž slabika z pravidla krátká jest; ale může se, však jen v arsi, za dlouhou poklá- dati: nade mnou o ,___
, ode všech u_ u, víme kteraký___
,__ u u ___.
Pozn. i. Ve všech těchto příčinách slove
položení slabé, po- sice slabá. —
Pozn. 2. Dvojhláska ě muže předchodnou slabiku položením dlouhou uči- niti, když v je přejde: sobě — sobje.
Rovněž tak mohou c ==
ts,
č =
tš předchodnou sla- biku prodloužiti: něco U j, ovoce u uuu. učiním u —. Když se dvě aneb více slabik podlé míry, již do sebe mají, sestaví, vzniknou
stopy veršové. Vz Zk. Ml. II. 185. a násl. — Mk. Ml. 312
., 313., Sš
. 4. — Cf
. Kvantita, Gb. Hl
. 44
. -
O skladu slabik vz Gb
. III. 38. a násl. a Děleni. —
O dělení slabik v písmě vz
Dělení, Zk
. Ml. II. 17
., Gb
. Hl
. 40. —
Jak se slabiky končily? Ve staré češtině a vůbec ve slovanštině končily se slabiky kdysi z pravidla samohláskou (nebo souhl.
j) a valná většina slabik českých ná- sledkem toho posud samohlásku na konci mají; na mnoze však čeština přece se od- chýlila od bývalého pravidla a má nyní také takových slov a slabik dosti, které se končí souhláskou. A právě v těchto odchylkách od původního pravidla odsuta jest větším dílem česká střídnice starobulharského jeru; málo kdy tu bývá odsuta samohláska jiná. Gb. Hl. 28. Vz Jer. — O
proměnách slabik vz kromě tohoto článku Gb. Hl
. 40. a násl. —
O přízvuku slabik vz
Přízvuk, Gb. Hl
. 44. — Počtem slabik rozeznávají se slova
jednoslabičná, dvouslabičná atd. — S.
otevřená končí se samohláskou: chu-do-ba,
zavřená končí se souhláskou: bez-bož-ník. Gb. Hl
. 39. — O
průzivu slabik vz
Průziv — S-ky měřiti
, děliti, počítati; dělidlo slabik.