Střídá seStřídá se také s c: slov. cicať (cucati) m. ssáti. Ht
. ib
. V obec. ml. zacláněti - za- sláněti. Vz C. Jedenást
, patnást, kapca
, ke- rúci (kterousi) = kdysi. Na
mor. Zlínsku. Brt. — S
ch: brchat sa
v. brsat sa
(v Klo- boucku u Brna). Brt. — S
j na
Třeboňsku : přej (= přes) zeď; čaj ( = čas) se mění; proj (= pros) za nás hříšné: primani říkají: lau- datuj ( = laudatus) sum; atlaj (atlas) starého věku. —
Konečně se střídá s t: ,sýr, cf. řec.
tvgos. - S se přisouvá (vz Přisouváni) před
t a
ň (jako jasná střídnice jeho
z před
ď a
ň) a před
k. Před
t zejména
a) ve pří- poně
-sť proti příbuzné příponě ť
na
př. bole
sť, žádo
sť atd. proti smrť, loukoť: b) když předchází souhláska
retná; tu mění se skupeními souhlásky
retné + t ve sku- peninu
retné + st: zebe inft. zab-ti, zábsti, strč. dlúbsti, skúbsti, tépsti, hřébsti. Gb. Hl. 119. (Cf. v obec. ml. hl. vých. Čech: kladst, vedst, kradst, metst. Schl.) Podlé infinitivu
nés-ti měl by i od kmene
zab býti infinitiv
záb-ti čili dle výslovnosti (spodobením
b k
t) záp-ti; když se slovo to vyslovuje, tedy jazyk při retném
p na
dolení části úst splo- štěn leží, průlina ústní občina rtoma se za- hradí a prudkým bezezvukým proudem se protrhuje; pro následující potom
t zdvíhá se konec jazyka, aby se k přednímu patru přimknul a proud přeryl, neboť tím způso- bem článkuje se
t; ale k tomu potřebuje času nějakého, byť sebe rychleji se pohy- boval, a když jest takřka v polovici cesty ze své dřívější polohy k přednímu patru, tedy jest právě v takovém ustrojení, za ja- kého se článkuje
s, a příležitosť, přidati hlásku
s, je tím podána: prudký bezezvuký proud, který byl puštěn na předcházející
p, trvá dále a jda skrze ono nastrojení esové, dává vzniknouti hlásce
s; ovšem hned po- tom přimyká se jazyk k přednímu patru, aby se učlánkovalo
t. A tak mimo vůli mlu- vícího povstalo
s mezi
p a
t, za žádané záb-ti vyslovilo se
zápsti, psané
záb-s-ti, a tento infinitiv s přisutým s stal se pravi- dlem. Podobně v latině: ab-s-traho, ab- s-tineo, ob s-tinatus a p. —
Pozn. Když se takovým přisutím skupenina souhlásková o člen rozmnožila (za dvojčlenné
pt nastou- pilo trojčlenné
pst atp.), tedy často jiný člen zároveň se odsouvá. Na př. od km.
hřeb je infinitiv s přísuvkou
hřébsti, ale vedlé něho také strč. inft.
hřésti, z něhož vysuto jest
b. Podobně v latině: ostendo m. ob-s-tendo, sustineo m. sub-s-tineo, sustuli m. sub-s-tuli a j
. Gb. Uv
. 28
. - Před
ň jest přisuto
s v: báseň m. básň, strb. ba-sni. (proti da-nb a p. Mkl. B. 119.), píseň m. piesň, strb. pé-snb (pě-ji). Před
k jest při- suto
s ve příponě
-ský, strb. -bski-j (proti lat. -icus, řec. -rzos ): božský strb. bozskij atp. V doudlebském lek
stati místo lektati je s vsuto do skupeniny hrdelné +
t a tak možno také české noc = nok-ť a infinitivy
péci, moci a p. vyložiti. Do pek-ti vsulo se
s a bylo pek-s-ti, z toho odsutím hrdelnice pesti a z toho péci. Gb. Ht. 119., 120. Cf. Schl
. Kirchenslavische Formenlehre 137., Bž. 50.
V násloví: s-pád
, D.
, skot (z kotiti
, pa- rere), strkati, sr. trkati
, Šf., střez (tř-íti), skřek (křik). Jir.
V obecné mluvě: sklouzati m. klouzati, v již. Čech.: sklosťivej m. chou- lostivý
, Kts., ve vých. Cech.: snětleu větev, Střehová a Střeboň m. Třebová a Třeboň. Jir., Kts. Potom v: tesati od titi, křísiti od křáti v okřáti. Šf. Cf. Ht. Zv. 109. —
S při- souvalo se vnitř slova před příponami již v prastaré době, v násloví rozšířilo se s v češtině teprv od 14. stol. Jir. —
S se od- souvá z náslovných skupin stř, skř dílem ve výslovnosti obecné, dílem i v písmě: tře- liti. tříbro, Šb., třep, třevíc, třevo, třapec
, křivan, Jir., stříkati — tříkati, střemen — třemen, skřeček — křeček
, skřín — křínka atd. Gb. Hl. 115. Cf. Ht. Zv. 109. V jižních Čech.: křivan, sechnout m. seschnouti, ale nikoli
ve: střevíc, stříbro; v celých ostat - ních Čech. se s ze skupeniny
stř vypouští. Kts. Na mor. Zlínsku: tín, tínit m.:stín, stí- niti, ale ode slov počínajících skupeninou
stř se nevy souvá: střešně
, střevo, střep vyjma: tříslo
. Brt
. Ze skupenin
řst,
rsť : gt. křtu m. křstu, křtíti m
. křestiti z křest. Ht. Zv. Cf. Bž. 41. a
Odsouvání. —
S přípona a)
substantiv: hnis (hni-ji), Mkl. B. 319., mě- stys, chuďas, Č
, čas, rys, kus, Bž. 234., klas od kláti; b)
zájmen: kdos, vz Si; c)
adv.: letos, dnes. D. Vz Tvoření slov
. — Slova
v
s ukončená masc. sklánějí se podlé I. sklonění (Páv): Krausa, Mengsa, Novalisa, Aloysa, Zákrejsa, Karasa, vz Jméno, Koňas, Brs. 46.; strany vokat, sg. vz B, strany lo- kalu I. sklonění vz Lokal a v VI. sklonění (Slovo) mají raději
e než
u: v mase;
slova pak žensk. rodu sklánějí se dle Kost a Daň. —
V nejstarších rukopisech českých litera s zastupovala ś, š a ž a opět zastupována bývala literou z (sz, szs, zz, ss; v 13. stol. zzwathy = svatý, nezzmyzzl = nesmysl. Šb. lit. 80.): iase = gaže
, nasi = naši. zlaba = slaba, Jg., musa
= muža, selezu = železu, bese = bieše. Kt. —
Po s psáno v stoletích nejblíže minulých obyčejněji bez rozdílu y, nyní dle analogie bud i,
bud y: syn, síně.
Po s piš y ve slovech: syn, sypu (sýpka, sypký), sysel, syt (nasytím), sykot (syčeti), sýr (syrovátka
, syrový), osyka. Kz.
Novo- české z,
s jsou totiž suohlásky obojetné: vozy —
vozí, kosy —
kosí.
Naproti tomu jsou strč. z,
s tvrdy. Ve staré češtině byly totiž vedlé tvrdých
z,
s zvláštní jejich stříd- nice měkké
ź, ś: vozí vysl. voźí, kosí vysl. kośí; ale tyto časem zanikly a za ně větším dílem a skoro pravidelně se vyslovuje
z,
s. Novočeské obojetné souhlásky
z,
s jsou tedy tvrdy tam, kde zastupují staročeské tvrdé
z,
s na pr.
vozy, kosy; naproti tomu platí v mluvnici za měkké tam, kde jsou dědici a nástupci strčes. měkkých
ź, ś na př. ve slovích
vozí, kosí. V koncovkách tvaroslov- ných nebývá nesnadno přesvědčiti se o tom, máme-li před sebou
z, s tvrdé či měkké ; volme si k tomu konci obdobný tvar, který má souhlásku zubnou na místě pochybného
z, s a zní-li ona souhláska tvrdě
(d, t, n), jest i
z, s tvrdé, zní-li však měkce (ď,
i, ň), jest i
z,
s měkké, totiž zástupcem bývalého měkkého
ź, ś.
Na př. ve
ve
zu,
nesu je tvrdé
z, s, poněvadž ve tvaru obdobném
vedu je tvrdé
d; ve
vozím, nosím měkké
z, s (= strč.
é, š), poněvadž v obdobném
vodím je měkké
ď. Gb. Hl. 22. Na mor. Zlínsku nevyslovuje se
s měkce, ale má platnosť hlásky měkké. Proto
y po něm zní jako
i a substantiva jím ukončená sklánějí se podlé vzorů měk- kých: lese,
v lesi. Mtc. 1878. 6
. Brt.