Čelo
Čelo, vz Mkl. Etym. 31. Postavení, po- loha čelem. Křž. Por. 269. Její č. je čisté jako slunce. Zr. Stál čelem v čelo s milo- stivou vrchností. Šml. Bylo jim to téměř na čelech napsáno, že k sobě patří. Sá. v Osv. I. 11. Č. brouků. Kk. Br. 4. V tuhé práci potiť č. Zátur. Div nebe čelem nepro- vrtá (o pyšném). Hkš. Má č. až po lopatky (v žertu o holohlavém). U Kr. Hrad. Kšť. — Č. = sídlo radosti etc. Ať se kousne do čela (o zlostném). Dhn. — Č. = sídlo studu etc. Člověk bez čela (bez studu). Us. — Č. = vrch etc. Č. vozu, lodi (předek, klubák, kluban), Sl. les., korby. Us. Pdl. Světlo líbá č. vod. Nrd. Č. hory, Vrch., kotlu, Šim. 16., 145., klínu, pístu? ZČ. I. 95., 284. Na čelo něco postaviti. V tom by se ti ne- přátelé čelem okázali. Abr. 161. Kteří jsou č. při právě držali. Bart. 300. 28. — Č. = vrch na Vsacku. Vck. — Č. = tělo. Mor. Brt. I v tym jednym hrobě dvě čela při sobě; nejsu to jen čela, jsu to ba i kosči (kosti), že ony umřely od velkej milosči. Sš. P. 453. Cf Čelo.