Kvičala
Kvičala, na Slov. trskot, prskavec, pr- skota. Cf. Schd. II. 441., Brm. II. 2. 155., Šrc. 70, Kram. Slov, Mkl. Etym. 150., S. N., Šf. III. 559. Sbírati kvíčaly. Bývá obyčejem (u nás), že dítky v svatvečer sv. Mikuláše vyzývají se, aby šly za dědinu, tam že vysypává aneb rozhazuje svatý kví- čaly. O tom svatém jedni říkají dítkám, že v tu dobu spouští se s nebe nad Horkou (dědinou u Olomúce) kdež mají založeného toho svatého, druzí pak, že v největším chvatu přijíždí od Litovle. Kvíčalami těmi mají dítky bezpochyby si představovati všelijaké hračky a tretky, v pravdě však jest to kvik neb kvičení, do něhož by se dítky daly, kdyby v onu již velmi mrazivou dobu ven se odvážily. U Olom. Sd. — K-, y, m., os. jm. — K. Jan, dr. a prof. staro- klas. filologie na české universitě pražské, nar. 1834. Vz Tf. H. 1. 3. vyd. 180., 181., Šb. Dj. ř. 2. vd. 264., Bačk. Př. 182., S. N., Rk. Sl.