ŘŘ jest rozlišené
r a obsahuje v sobě bytně měkké b
nebo
j, tak stojí na př. záře m
. zar -/- ja jako duše m. duch -/- ja a vladař m. vladarb jako kůň m. konb. Takovéto splynutí obou živlů, totiž
r -/- b
aneb
r -/-
j v
ř jen čeština a polština zná, ostatní slo- vanské jazyky mají
rj nebo jen
r na př
.: zarja
, carj (carb)
, na Slov. rjeka a reka, reč Gb. v S. N., Šf.
Ř povstalo tedy z
rj a rb a Článkovalo se dle nastrojení mluvidel ústních původně jako
r s příhlasem jotovým, který následoval; nynější pak
ř jest sykavé, při němž počíná se článkovati
r a do jeho na- strojení vpadne se hláskou sykavou ź
a je tedy asi touž měrou podnebné, jako řidší sykavky ź
a ś. R objevuje se nejprve ve spisech 13. století, ale zajisté již dříve se vyslovovalo; psalo pak se
rz, jak je Poláci posud píší, aneb
rž, jak je i Češi i Poláci vyslovují, nebo
rs. Ht.
, Kt 3. vyd
. 25. První
ř vyskytují se v r
. 1237
. a násl.: Rzymov, Hoteborz, Przislaus; Rkk. má
r i
ř. Ř píše se v Zlomcích táborských dvojím způsobem, po souhláskách je
rs (prsied, prsielaz, prsi- jeli), v násloví a po samohláskách je
rz (rziecz, rzkúc, rzech, wierzys, swaRzye, kterziz. Zvláštnosť tato jmenovitě proto jest zajímava, že důsledně jest provedena i v Žalt. klem. (trsiesla, prsied
, oltarz, morze). Jir. v Mus. 1875. 322. O též věci mluví D. v Gesch. der böhm. Sp. u Lit. 1818. 119.: Die Orthographie betreffend wird
rz von
rs unterschieden. Ersteres findet statt nach einem Vokal (korzecz), letzteres nach här- teren Konsonanten
, weil es in diesem Falle auch härter ausgesprochen wird (krsidlo)
. Pokládá tedy D. rozdíl mezi
rz a
rs nejen za pravopisný, ale i za fonetický a tento výklad potvrzuje Gb
. delšími články v List
. filol. 1877
., 239
. a 1879. 52
. Tam 1877. 239. píše: Každá souhláska, temná má proti sobě svou jasnou (na pr.
t-
d, s-
z, . . .) a liší se vespolek proudem, za něhož se článkují : při temných je proud prudký, při jasných mírný. Naproti obojíma pak jsou hlásky jiné, při kterých síla proudu nečiní rozdílu žádného; a to jsou souhlásky plynné a samo- hlásky, jež u příčině této nazývati můžeme indifferentními. Novočeské
ř je souhláska plynná a indifferentní, neboť neznamenáme, že by byl rozdíl, když ji vyslovíme za proudu mírného a za proudu prudkého. Ale jinak bylo ve výslovnosti staročeské; v té někdy rozeznávalo se jasné
ř (=
rž) a temné
ř (= rś). Tomu nasvědčuje theorie a to po- tvrzuje praxis některých starých rukopi- sův
. Theoreticky žádáme, aby bylo
ř jasné i temné, poněvadž je smíšeninou plynného
r se sykavkou a poněvadž sykavky všecky se různí na jasné a temné; a žádáme dále, aby
ř v sousedství souhlásky jasné znělo jasné (na př. poh
řben,
ř jasné =
rz, poněvadž sousední souhlásky
h a
b jsou jasné), a v sou- sedství souhlásky temné temné (na pr. po- k
řtěn,
ř temné =
rś, poněvadž
k a
ť jsou souhlásky temné). Prakticky pak potvrzuje se ona theorie těmi rukop
isy starými, které souhlasně s ní píší žádané temné
ř spřežkou
rs (rf) a žádané jasné
ř spřežkou
rz. Jsou to zejména
, pokud mi povědomo, Zlomky táborské (vytištěné od A
. Vrťátka v Mus
. 1874
. 116.— 120.) a Žaltář klementinský (rkp. knihovny univers, pražské sign
. 17. A
. 12.). Úkolem následujících řádků jest, ukázati zevrubným přehledem dokladů z kodexu posledné jmenovaného, že rozdíl mezi psa- ným
rz a
rf zakládá se na rozdílném znění staročeského
ř a že ve staročeské výslov- nosti rozdíl mezi jasným
rz a temným
rs druhdy byl rázný a zřetelný, ješto i písaři někteří v písmě jej znamenali. Následují příklady na str. 240
.— 243
. V List. filolog
. 1879
. 52
. pričiňuje příklady z Listu s nebe (St. skl. III. 259.-262
.) a z codexu praž
. knihovny veřejné sign. 17. C. 15
. psaného r
. 1392. a obsahujícího Tomáše Štítného řeči nedělní a sváteční. Vz o též věci Gb. ve Sborníku věd. mus. IV. 275. a Gb. Hl. 97. — V
ř mění se r: 1
. před ě, i,
í: bratr — bratři — bratří, dobrý člověk — dobří lidé, dobrý — dobře, široko — šíře, tur — tuří, míra — míře, chytrý — chytřejší.
Ale v jiho- západních Čech.: bystrejší, dobrejší, Šb., a v obec. ml.: dobrý lidi, starý mužové, Us
., ve vých
. Čech.: tři kapry, Šb.; v Krkonš. se mění: dobřej
. Šb.— 2.
Před a, á, stojí-li m. strč. ia: přál (prial), řad. — 3
. Větším dílem i před původním e, mimo vokat. sg., předchází-li jen jedna souhláska: Petře, bratře, vz
B (ku konci). — 4. V 2. a 3. os. sg. a v 1. a 2. pl. praes
.: mru, mřeš, mře, mřeme, mřete, mrou (v obec. mluvě i v, ostat- ních osobách: mřu, mřou, třu, třou. Šb.). — 5.
Na konci slov. u masc. v -ář, -
íř, -
ýř,
kde b
vypadlo a u všech fem. v r: tvář, sběř. Ht. — 6. Ořu (orju), pářu (párju). Ht., Kt. 3. vyd
. 25. Vz Gb. Hl. 97. —
Pozn. Před e(= b)
se nemění: krev, retný, rez. Ht. —
Ř střídá se v češtině 1. s
ž: bařina — bažina, žebro — řebro, žebřík — řebrík, ře- řavý — žeřavý, řeřáb — žeráv (v již. Čech. řežáb m
. jeřáb. Kts)., řeřicha — žericha
. Gb
. 111.
102., Ht., v obec. mluvě: mládeř, drüber, krádeř m. mládež (gt. mládeže), drů- bež, krádež. Jir. — 2. H
r, vz R se střídá s
ř. —
R přípona jmen podst.: tesa-ř, Č
., úhoř, vepř
. Bž. 227. Debř, strl dbb-rb. Mikl
. li. 87
. Na mor
. Zlínsku se
ř přisouvá: krejčíř = krejčí, Brt. v Mtc 1878. 7. —
Jména podst. masc.
v ř ukončená skloňují se dle II. sklo- nění; fem. dle Daň (kromě:Jař, sběř, tvář, zděř, zvěř, tato dle
Kosť). — Ř
neplatí nikdy za samohlásku: hřmot, hřměti. Kz. —
Po ř nepiš nikdy y (
ý),
védy jen i (
í).