SpodobaSpodoba, y, f
.,
spodobování, n
., assimi- latio
, die Anähnlichung (der Laute). A) S.
samohlásek. Samohlásky v jednom a témž slově zachovávají vespolek jistou vzájemnosť
. Zájemnosť tato záleží v tom
, že se před- cházející samohláska spravuje povahou sa- mohlásky následující. Je-li v zadní slabice
i, í, e (je), ě, tedy se samohláska předchá- zející přehlasuje (vz
Přehláska), jinak pře- hláska místa nemá: bádati — pobízeti
, čad — čediti, ďas — děsiti
, jarý — jařina n
. jeřina
, Jan — Jene
, čapka — čepice
, šlapati — šle- pěje
, hovado — hovězí
, játra — jitrnice
, svatý — světější — světice — světiti, úřad — úřední
, vázati — věziti — vězeti, knížecí — knížata, štěstí — šťastný, deset — desátý, devět — devátý, paměť — památný, pečeť — pečátko, jehně — jehňata. Kz. 6. vyd. 11
. Spodobování jest v češtině hlavní obranou proti záplavě, kterou by přehláska, kdyby sama šířiti se mohla, způsobiti musila. Kdyby jí nebylo, říkali bychom: jevor, jero, čes, děs, žeba atd
. m
.: javor, jaro, čas, ďas, žába. K tomu se schylovalo skutečně v 13. a 14
. století, když přehláska s mladistvou silou rej svůj po jazyku našem provozovati po- čala. Jediné zákon spodoby v řeči naší hluboce zakořeněný mohl ji v tom zastaviti. Boj tento nicméně neudolal přehlásky tou měrou, aby se spodobě na vzdory někde nebyla usadila
. Toť jest příčinou nespodo- bených tvarů nynějších: čekati, česati, jeřáb, jestřáb, šeptati, šeplati (ač: šaptlavý, Us
.) atd
. Největší však převrat ve spodobě učinilo mizení jotace a tuhnutí kmenův. Mi- zením jotace ztvrdly jmenovitě samohlásky v zadních slabikách a souhlásky slabiky zavírající a účinek změny té hned se ukázal ve kmenech. Až do 14
. stol
. čteme obecně: čiesť
, čésť
, od té doby: čásť; starší přiéti, smiéti atd
. přešlo v přát, smát proto, že odpadnutím
i ztvrdlo závěrečné
t. Jakmile rozdíl mezi
y a
i v mluvě slyšitelně zmizel
, přestaly též spodoby na tom visící: odolali m. odolieli, měšťanín m
. měštienín; slyšáni m
. slyšieni atd
. Od 14
. stol. nastává i tuh- nutí kmenův t. j. samohlásky v nich se na- cházející zbaveny byly prvotné své proměn- livosti. Jest to úkaz v přírodě vůbec se jevící
. Ku př. ve slovech: světější, světiti, světice jest
ě právě tak ustálené jako
a v: svatý, svatě, svatí. (Rozmluvy str. 64
.). Při novějších tvořeních se spodoba zcela zanedbává
, jelikož slyšeti i: svatější
, sva- tina
, svatnice. Třesu časuje se nyní skoro veskrze s
e; jinak bylo do 14. stol.
, kdež se
a a e střídala zcela dle přípon: třasu, třésieši, třésie, třésiemy, tř?siete, třâsú atd. Obecná mluva obchází tvary spodobené také tím, že slovesa 1. třídy převádí do třídy druhé, což i ve spisovné řeči již od 13
. stol. z části se děje: tnu, tna, tnul, tnouti, tnuv, tnut (m. títi, ťal, ťat). Jir. Vz jednotlivé sa- mohlásky. — B) S.
souhlásek záleží v tom, ze před souhláskou jasnou opět jasnou a před temnou zase jen temnou vysloviti lze a kdyby byla tedy skupenina složená z temné a jasné souhlásky, musí se jedna z nich spo- dobniti, obyčejně předcházející s tou, která následuje. Ku s
. nutí ústrojí fysiologické, jemužto buďto nemožno aneb obtížno jest jisté skupeniny hlásek vysloviti
. Když jest vyslovení naprosto nemožno, jest s
. nutné, na př. souhláskové skupení
sh nelze vyslo- viti,
shoda vyslovuje se tedy
zhoda nebo
schoda. Pakli vyslovení sousedících hlásek obtížné, nikoli nemožné, pak jest každému jazyku zůstavena svoboda, aby spodobňoval n. nespodobňoval. Za takové dobrovolné s. pokládáme také přehlasování slovanské a zvl. české. Gb. a)
U vyslovování přechází prvá v jinou a sice proměňují se 1.
jasné souhlásky: b, d, ď, g, h, v, z, z, dz, dž, z před temnými:
p,
t,
ť,
k, ch, f, s, š, c, c,
š v temné, na př. hloubka zní hloupka, hádka jako hátka, knížka jako kníška, z cesty jako s cesty, v potu jako f potu, lehký jako lechký; 2.
temné souhlásky před jasnými v jasné, čili:
p v
b, t v
d, í v ď, c
h v
h atd., ku př. svatba zní jako svadba, prosba jako prozba k zámku jako g zámku, s darem jako z darem, Kz.; 3.
nosové n před retným b zní zvukem retněho m; hanba jako hamba, honba jako homba
. Zk. — b)
V některých slovech připodobuje se druhá souhláska k sou- hlásce prvé: shodím zní jako schodím, shoda jako schoda
, shníti jako schníti. shořeti jako schořeti, shon jako schon, tedy vůbec při skupenině
sh. Gb
. Hl
. 92., Zk. — c)
Jasné souhlásky na konci slov znějí zvukem sou- hlásek temných: lev jako leť, led jako let, muž jako muš, jez jako jes, zub jako zup, sníh jako sních atd
. Zk
. Příčinou toho jest, že náš pravopis jest více etymologický než fonetický. Gb
. Toto vyslovování je však v češtině zajisté jen dialektické; z pravidla dosti zřetelně se rozeznává i v takovém případě du
b a du
p', vě
z a vě
š, po
d a po
t atd
. Kts
. 12. — Vz ještě Gb. H
l. 91. - 93., Bž
. 37. a také S. Ň
. VIII. 650
.. 655
. —
Pozn. 1. Výjimkou zůstávají v češtině a ve slovanštině beze spodobení skupeniny tem- ných souhlásek s
v; rozeznáváme i ve vý- slovnosti d
voje a
tvoje,
zvoliti a
svoliti,
zvážiti a
svážeti,
žvýkati a
švihnouti atd. Ale v nářečí doudlebském mění se
v za temnými souhláskami v
f: k fám = k vám, tfůj = tvůj, králoťství atd. (Kts. 9
., 15
.). Gb
. Hl
. 92. Cf. Bž
. 37. —
Pozn. 2
. Některá slova dvojako se píší, jednak
etymologicky (sbor,
zkaziti, způsob), jednak
foneticky (zbor, skaziti, spůsob)
. Gb. Hl. 92
. —
Pozn. 3
. Nevíme-li, jakou by souhláskou, jasnou-li či temnou mělo některé slovo se psáti, poznáváme to nejsnadněji, změníme-li slovo tak, aby se pochybná souhláska do- stala mezi dvě samohlásky. Jak tuto zní, tak ji třeba i před souhláskami psáti: kře
h- ký — kře
hounký, Bů
h — Boha, pro
sba — pro
siti, plo
d — plo
du, plo
t — plo
tu
(tedy ne dle vyslovování: křechký, Bůch, prozba, plot m
. plod). Kz
. — S.
syntaktická. 1.
8. pádů ve starších památkách písemných a v řeči lidu dosti obyčejná. Genitiv totiž na pádě předložkovém nebo na instrumentale visící spodobuje se druhdy těmto pádům. Kázal se k hrobu sv. Mariji Magdaleně vésti Pass
. 547
. Vstavše k svatému Pankráci hrobu šli. Pass. 85
. Povinen jest státi ke dni sviečkám Tov. 52
. Tudiež na tej sieni sklepě slunce, měsíc, při tom hvězdy stviechu. Kat. 984. Veliké hromady jsem viděl, že by jich na množství tisíců vozích neodvozil. Kom
. L. 72. O sv. kříži nalezení. Pass. 367
. Jakožto jest po smrti její otci na ni spravedlivě spadlo. Půh. br. I
. 2
. f. 107
. Po hodu jede- nácte tisíc děviciech. Arch. I. 27
. Po matce božie na nebe vzetie. Chron. 458. Na toho jsme zaručili obapolně pod toliko penězi ztracení
. Půh. I. 238. Hrom vyskočil vrchem kostelem. Let. 458
. Město bylo ozdobeno množstvím ulicemi dlouhými
. Anth
. L 118
. Jsem smlúvu učinil se svými sestrami pod základem stem hř. Půh. II
. 500
. Ješto jest po mém otci smrti na mé spravedlivě spadlo. Půh. II. 358. Čtvrtý den po pánu Stiboru smrti. NB. Tč. 263. Pokutou hrdla stracením ztrestán býti má. Bdž. 187. —
V některých krajinách mor. a čes. mluví lid pravidelně: Před sluncem východem
. Po slunci západu; Spokojil jsem se kouskem chlebem. Rukou (m. ruky) dáním. Aby Bůh syna mého osvítil darem Duchem svatým. Šel po jedné straně řece. Seděl v hospodě při sklenici vodě. Leží na hrstce slámě. Před koncem listo- padem. Pod hrdlem ztracením. Po senách dě- lání. Jede ke hroznám sbírání. Náš sládek nerozumí tom' sladom dělání. — 2.
Číslovky základní od pěti počínajíce jsou původem svým substantiva; skloňovala se tedy podlé vzoru
Kosť a pojila se ve všech pádech s genitivem: Před šesti dní. Anth. I. 80. Nabyly-li tudíž číslovky v pádech nepří- mých z nenáhla platnosti a moci adjektivné, podrževše při tom tvar substantívný, ne- můžeme si to jinak vysvětliti nežli zpětnou assimilací pádův. Říkalo se tedy nejprve před
šesti dněmi, z čehož pak vzniklo naše před
šesti dněmi. Tvar genitívni zavládl ve všech pádech nepřímých, jako genitivy
ko-
lika,
mnoha. Přijeli jsou do Paříže s
tisícem pěších (Anth. II. 161.) jest vazba původní. Spodobu máme ve větách: Za našeho věku jiný kroj jest než byl před
sta lety. Anth. II. 202. Táhne na pomoc s několikonácti
sty koňmi a některým
tisícem pěšími. Anth. I
I. 80. — Přesné logické vazby jsou: Koráb s
mnohem lidí n?, moři tápá. Pass. V má
lu dní. Št. N. 130. Jel do města s
málem lidí. Výb. I. 143. Kdo slýchal o toliku králův
. Zk
. Skl. 140. —
Z původních vazeb těchto vzniká s. činem čtverým, a)
Genitiv spodo- buje se pádu číslovky neurčité tvaru původ- ního. Ve
mnozě jsem
zemiech byl. Výb. I. 118. Po několicě letech
. Arch
. I. 161. — b
Neurčitá číslovka mnoho a
koliko zůstává nesklonnou a genitiv se spodobuje žádanému pádu číslovky. Po
mnoho dnech. Pass. 573. Po mnoho časích. Půh. I. 285. Po několiko dnech jeho sv. Basilius navštívil. Pass. 170. Vz Mnoho, Koliko
, Několiko. — c)
Neur- čitá číslovka (mnoho, koliko)
objevuje se ve všech pádech s koncovkou genitivu a genitiv závislý spodobuje se žádanému pádu číslovky. Mluvil o tom s mnoha lidmi. Us. S kolika vozy. Žer. L. I. 104. Vz Mnoho, Kolik. — d)
Číslovky neurčité berou na se tvar ad- jektivný. Přitáhl s mnohými Němci. Let
. 47. Po mnohých časiech. Pass. 375. Po ně- kterých dnech. Pass. 230
. V malých dnech umřel. Pass. 244. Cf. V drahně letech se nesběhlo. Žer. Záp. II. 46. — Subst.
půl a
čtvrť měla by se dle přesných zákonů skladby logické ve všech pádech pojiti s genitivem. Avšak genitiv spodobuje se v pádech nepřímých žádanému pádu těchto substantiv, při čemž
půl zůstává nesklon- ným,
čtvrť se buď skloňuje buď neskloňuje. Před půl letem. Vrat
. 138. Po čtvrť letě. Vrat, 96
. V tom čtvrti létě. Arch. I. 199.
Ví Čtvrť, Půl. — 3.
Komparativní genitiv z vratného zájmena se
be spodobuje se tím způsobem pádu svého komparativu, že se zaměňuje v zájmeno přisvojovací. Protiví se lidem sobě rovným i svým (— sebe) starším. Št. N
. 161. — Opačná s.
demon- strativa. Rudolf těm zemiem (těch zemí), kterýmž chce, nikdy jich jest neměl. Výb. I. 439. —
Za s-
bu můžeme pokládati genitiv adjektiva výrokového táhnoucího se k pod- metu zájmena rodu středního. Vz Co
, 6 (Slovn. I. 139.
b.). Nic — 4
. Sloveso řídící a infinitiv splývají v jedno, pročež doplněk závislý na infinitivě nespravuje se tytýž co do pádu infinitivem, nýbrž slovesem řídícím. Dáti jim všeho nechtěl. Tov. 90. Styděl se toho před Bohem i pomysliti. Št. N. 169. Jechu se všichni pravdy tajiti. St. skl. IV. 359. Naučich sě čísti hodinám sv. Mařie. Výb. I. 509
. Vz Infinitiv (I. 578. a.)
. Shoda (III. 329
. b.)
. — 5.
Partitivnosť děje attra- huje k sobě partitivnosť předmětu (gt. parti- tivus za přesně logický akkus.). Z té pří- činy vážou se s genitivem některá slovesa složená s předložkami:
na, od,
po,
pod,
při. Vlasta na kůň sedla a meče sobě podati kázala. Háj. 8. Potáhneš-li na húslech jed- něch strunu výše, potáhnútiť i bardunóv. Št. N. 282. Jiný řetězu sobě potěžkával. Kom. L. 80. Též toho neštěstí pocítil. Žer. Záp. II. 20. Syn božie pochválil viery jeho
. Št. N
. 326. Vz Postoupiti, Potrpěti, Polep- šiti, Posilniti, Potvrditi, Povýšiti, Poctiti, Pozdvihnouti, Nakloniti, Nasaditi, Přičiniti, Přizdvihnouti, Odložiti. — 6.
Plnosť a sy- tosť děje attrahuje k sobě genitiv předmětu, podlé analogie slov plnosť a sytosť hmotnou označujících (pln, syt čeho, naplniti se čeho). Co jsem se nažala, snopů navázala; Tí sed- láci ubozí, což se oni navozí kamene. Er. P. 329., 426. Dosti som sa natlačil bláta
. Zpěv.
1. 120. To sme se toho žita namlátili! Us. — Brt. v List. filolog. II. 120
.— 126. (Vz tam více příkladů), v Mtc. 1872
., 1873.
66., 1878. 29., 1879
. 147. Cf
. článek Attrakce v S. N.