PříslovíPřísloví, n.,
jméno, der Name. Na jedné vysoké hoře
, ješto
obecným p-vím slove Říp. Pulk. 10. —
P., proverbium, das Sprich- wort, V. V MV. nepravá glossa Pa. Jako písně a pohádky i přísloví jsou plodem ducha národního. Jsouť to stručné věty obsahu myšlénkového zavírající v sobě praktickou filosofii lidu spravujíce jeho smýšlení a jed- nání tu výstrahou
, tu pobídkou, tu vtipným a případným úsudkem. Co do
formy roze- znáváme přísloví trojího druhu: a) námět! zevní a myšlénka jím vzbuzená sdruženy jsou, onen nejčastěji ve způsobě příměru čili srovnání (p. příměrná); b) myšlénka sama o sobě se propovídá ve způsobě prosté průpovídky (p. gnomická); o náměť sám se vyskytuje ve způsobe skrácené parab
oly neb allegorie a posluchači ponecháno obrá- titi jej na případ přítomný (p. parab
olická i allegorická). —
Pozn. Druhdy p. berou na se formu drobných bájek a povídek. KB. 218. Vz tam příklady. 'Vz také v S. N. P. liší se od pořekadel, říkadel a průpovědí. Vz tato slova. Co se
obsahu p. týká, není nutno, by v nich skryta byla
pravda aneb snad i
moudrost, než jen nějaký
všeobecný úsudek, když v něm jest poměrná toliko pravdivosť nebo pravdy zdání kohosi, ku př.: Nekúzlený muž jako nesolený hrách. Tak se totiž říkávalo u pověrečných žen, jež v středním věku nápoji čarovnými hleděly si získati mužovu přízeň a sílu
, pročež Štítný, uváděje to p., ihned připojuje slova: ale dobrá žena přitáhne k sobě muže váš- němi dobrými. Není tudíž radno, nadsazo- vati cenu p., poněvadž, jak viděti, i ne- pravdu v sobě zavírati mohou, jen když byla kdysi brána od někoho z národu za pravdu. Taktéž není
radno, říditi se vždy dle p., ač je dobře pozor míti na zkušenost' mnohdy v nich uzavřenou, a
směšno je, míti je napořád v mluvě pohotově
, poněvadž uží- vajíce jich nepřetržitě jen svědectví si dá- váme, že nedovedeme mysliti hlavou svou. Ale pro poznání pohledů na přírodu, člově- čenstvo a Boha, kterak vládli kdysi náro- dem, jsou p
. nad míru důležitá, v kterémž ohledu v skutku v nich složena jest
národní filosofie. — Co do
formy jsou nejrůznějších druhů: 1.
rýmovaná a
nerýmovaná, ku př.: Túhať jest každého mezi cuzími; smutný utěší se mezi svými
. Nesnadné jest v mlýně hústi
. Rým však nedodává větší vážnosti ?-?, a prastará a přirozená p
. nebyla nikdy rymována. — 2.
Národní a všeobecná p. podlé mezí rozšíření svého; uzná-li se t
. poměrná pravda, jež jest v některých p-ch, rozšiřují se pak od národu k národu. Tím činem mluvíme o p-ch evropských, ba světových. Není však nutno mysliti, že by takové vše- obecnější p. nutně bylo povstalo jen
v jednom národě, od něhož se pak dostalo k ostatním, poněvadž pro všeobecnou zákonitosť lidského myšlení a mluvení při podobných okolno- stech i podobné výsledky co do úsudkův a slov povstávají
. Taková všeobecná p
. pro- zrazují se hojně
abstraktní svou formou ku př
.: ,Kdo dřív přijede, dřív mele', kdežto pravá národní p. a pořekadla ráznou svou zvláštností vynikají ku př. Šlechtíme se jako řemen v ohni. Těžce vránu věchtem zabiješ. — 3. Podlé výpovědi jsou p
. buď
přímá buď
nepřímá (humoristická) ku př. : Lepší vrabec v ruce než holub na střeše. Uchovej Bože zdravých potrav (uzdravujících léku) a velkého štěstí (t. nehod značných, jako když se říká: Velké štěstí, že si nohu zlámal, když se zabiti mohl). — 4. Buď
žertovná nebo
přísná ku př
.: By měly klobásy křídla, nebylo by lepšího ptactva. Mistr mistru nerád ukazuje. — 5. Výrok svůj berou p
. buď ze
zkušenosti buď
z rozumu, neb z nějakého
děje, budiž to již děj prav divý nebo vymyšlený, pročež rozeznáváme a) p.
empirická čili
zkušebná ku př.: Po jarmarku zlý trh; b)
logická čili
myslovědná (rozumová) ku př.: Účinek chválí mistra; c)
historická aneb
anekdotická, ku př
.: Nouze naučila Dalibora housti
, Hš
. v S
. N
. Nej- úplnější sbírkou českých p. bylo posud Če- lakovského Mudrosloví, avšak tento slovník ji daleko předstihne
. P
. obecné. V
. P
. Šala- mounova. D. Vejíti v p., D., vešlo to v p. Jel. Stali jste se lůze p-vím. Sš. Bs. 19.5. Obrazné to bylo p.; jediný Lukáš nám to podobenské p. naznamenal; p-vím tím se navrhuje, aby . . .; smysl toho p. jest; pán odpovídá p-vím. Sš. L. 62., 172. A proto v p. vešlo, že nejprávnější svědek jest svě- d
omí; Tuto myšlénky své k známému p. váže: Zdá se, že tu p. nějakého právneho užívá; Až i ve p. u všech národů vešli (Kreťané). Sš. 1. 3S., 70., 75
., II
. 380. Vý- chodiště toho p.; P. odtahují se z událostí častěji opětovaných; Tu pak Pán pro lepší vyrozumění a vytčení věci té volá se ku p., kteréž tuto zvláště vyplnění svého do- sahuje; V jiných poměrech p. to platnosti dotčené nemá; V tom případě plní se p
.; p. to v rozsívání spásy na vás apoštolech zhola se zpravďuje. Sš
. J. 7
5., 7G. (Hý.). Jest p. kratší než zobáček ptačí. Pk. Přísloví — na- poví
. C. P. jde z rozumu a rozum za pří- slovím. C. P. neklátí se po křoví. C. Není p. bez pravdy. Š. a Ž
.—
P.,pomluva, zlá po- věsť, die Nachrede, das Sprichwort, schlechter Ruf. Dal. 170. Hloupá řeč není p. Jedno slovo není p. nebo : Daremné slovo není p, (pro jedno slovo netřeba se hněvati)
. C, Lb
., Km. Budeš ztracený u p. i v pověsti. BO. Kohož jednou zlé p. se od lidí obecných chopí, mnohé vody potřebuje a práci měti musí. nežli je s sebe smyje a spere. Tkad. Varuj se všech těch věcí, kteréby tobě k nějakému p. býti mohly. Plk. —
P., pří- slovce. D. —
P.,
podobenství, das Gleichniss. Tato věc v p-vích povědína
. Lom
. — BO.