UMísto
u psávali 11. stoletím počínajíce
v násloví také
v, v 15. století skoro vý- hradně; ve 13., 14. stol. a počátkem 15. stol. psávali i ve
prostředku a
na konci slov
v místo
u: Vpa (Úpa), Vgezdec (Újezdec), Vrban (Urban), vpieti (upěti), vmrze (umře), jemv (jemu)
, krozumv (k rozumu), mvzow (mužóv), amvdri (a múdrý);
nyní píšeme jen u. Vz více ve Sborníku vědeckém (Spisů musejních č. 117. V Praze 1872. Příspěvky k historii čes. pravopisu a výslovnosti sta- ročeské. Sest. dr. J
. Gebauer), str
. 24., 56., 143.
, 207
., 232
., 244. — U jest podlé ústrojí mluvidelního samohláskou
retnou, článkuje se totiž, když proud zvuku z hrdla volné se vypouští, také jazykem nikterak zdržován není, a teprv
mezi oběma rty do úzké prů- liny se vtěsnati a jí projíti musí
. Od tohoto nastrojení mluvidel jest zvuk její dutý, či lépe řečeno podobný ku zvuku, který z du- tiny nějaké vychází. Gb. v S. N. Dále jest
u samohláska
prvotná jako hrdelné
a a pod- nebné
i, naproti lomeným:
o, e, y; sama pak s
a lomí se v
o, a s
i v
y. Vyslovuje-li se totiž jedním proudem
au anebo opačným pořádkem
ua, uslyší se na rozhraní obou těch hlásek
o, tedy
aou n.
uoa a podobně místo
iu n.
ui slyší se
iyu n.
uyi. — Podlé k
vantity (či k
olik
osti t. j. kolik času vy- slovení trvá) jest
u k
rátkou samohláskou,
ú pak a
ů dlouhými. Gb. Hl. 14. — Co do
složitosti jest
u samohláska jednoduchá;
ů povstalo ze dvojhlásky
uo, vz později. Cf. Gb. Hl. 14. — Konečně jsou samohlásky
u,
ú, ů tvrdy a proto i
závažnější nežli samohlásky
e, i; stupnice samohlásek dle závažnosti:
a, o, u, y, e, i; a samohl.
ú, ů jsou zase závažnější nežli
u. Vz více v Gb. Hl. 16. —18., Hláska
. V hláskosloví českém jsou ty proměny jeho důležity, které po- vstávají
otíráním, měkkostí a délkou. Otírá- ním totiž seslabuje se
u v
y a toto opět v stb
. polohlásku B se mění, v češtině pak docela se odsouvá: duch — vzdychnouti
, stb
. nadbchnąti, čes. nadchnouti vedlé skr. kořene dhu. —
V měkké pak slabice pře- hlasuje se u od předcházející souhlásky měkké v i a ú v í: dušu — duši, instrum. dušú — duší. Gb.
U jest jedna z
nejzávaž- nějších a nejstálejších samohlásek, trvaloť. když
a a
o už dávno přehlasováním utrpěla. Ht. Zv. 52. Přehlasovaného
u nemáme do 13. století žádného příkladu, tedy čteme všude: mezu, lutý, Lubuša, dňu, lubí dušu svoju atd
. V 2. polovici 13. stol. jest pře- hlasování velmi skrovné (ale už čteme: zemi a zemiu, krmi a kožu); na počátku 14. stol. se rozmnožilo, ale bylo ještě v menšině; avšak v polovici 14
. stol. je přehlasované
i pravidlem a na sklonku 14. stol. a odtud přehláska
i téměř všeobecně vládne tak, že od konce 14. stol. nepřehlasované
u v měkké slabice ve spisovné češtině jen výjimkou z pravidla se vyskytuje. Po 14. století jest charakteristickou přehláska
i z
u v spřežce
ij z
uj u sloves 6. třídy kmenů měkkých: ukřižiji, ukřižij vedlé hoduji a boduj
. Ani dříve ani později se neobjevuje
. Zde se tedy přehlasování opět zrušilo. Kromě toho se zrušilo v koncovce — ji a — jí v 1. os. sg. a v 3. os. pl. praes. Místo biji — bijí, hřeji — hřejí, kupuji — kupují, maži — maží má obec. čeština nepřehlasované:
-ju a
-jou, -u a
-ou: biju — bijou atd. Mnozí tak i piší vracejíce se k
původnějšímu a
zvučnějšímu u. Ht. Obr. 13. Na Zlínsku jest
u koncov- kou v 1. os. sg. praes. všude, kdekoli má 2. os. koncovku -
eš: nesu, piju, vinu, plaču, možu, píšu, pracuju; v 3. os
. pl. je
-ú: nesú, pijú, vinú atd. Brt. v Mtc. 1878. 19. Dle Gb., Ht
. Zv. 52., Bž
. 18
. aj. Vz v nich více dokladů.
V novočeštině přehlasování u v i a ú v í vládne 1)
celým skloňováním ku př
. dat. otci, muži; akkus. a instr.: naši duši, naší duší; 2)
v časoslovech jen koncovkami 1. os. sg. a 3. os. pl. a to jen ve spisovné řeči, a přechodníkem praes.: piji a pijí (v obecné mluvě: piju a pijou, vz
předcházející), pijíc, pijíce. U časoslov 6. třídy se od něho upustilo: odlučuji, zarmucuji; v 14. stol. odličiji, zarmuciji; 3)
mnohými kořeny a slovy od nich odvozenými: cizí m. cuzí; juž — již, jich strč. juch, jinoch — junec, klíč — klúč, břicho v strč
. břucho, Judaeus — Žid. Ht. Zv. 53. Vz více v Ht., v Gb. Hl. 66. —68., Bž. 18
. —
Pozn. V některých slo- vech zůstalo v jazyce spisovném nepře- hlasované
u: junák, šum a šuměti
, šuba, žula, šešule, šupina atd.; mnohem častěji bývá nepřehlasované
u v nářečích obecných a ještě více na Mor., ve Slez. a na Slov.: slepicu, chcu, lubý, klúč, čujem, lúto, plúca atd. Gb. Hl. 67., Šf. Na Zlínsku
u nepře- hlasuje se 1)
ve slabikách kmenových: břuch, čuch, ďúra, juh, kožuch, lud, plut, lúbit atd. 2)
V koncovkách ohýbacích u drží se všude nepřehlasováno, vyjma ve sklonění slože- ném kmenů měkkých akkus.
a instr. sg.
žensk.: boží
. V městě přehlasováno
kme-
nové u ve slovech: díra, lid, poklid
, po- klidit, cizí, líbit, kdežto
v koncovkách ohý- bacích u nepřehlasované všude se udrželo. Brt. —
Kmenové u vzniká 1)
stupňo- váním z b
a y: dBchnati či dchnouti — dýchati — duch, hynouti — hubiti
, pluk, strč. plek m. plBkB (vz Jer), tuk od ty v týti; 2)
zpátečním přehlasováním i v u, vz I.; 3)
vsouváním: sedum, osum m. sedm, osm. Ht. Zv. 55. Osumý, sedumý. U Brna. (Šb. )
. Sedumnáct, osumnáct
. Us. V 14. stol rozhostilo se velikou měrou v středosloví: suol, suoliti; toto jako zárodek dvojhlásky
ů, která vůbec teprv za 16. stol. se rozší- řila, po různu však již počátkem 15. stol
. se vyskytá. Jir. Okolo Dačic na Mor. se vsouvá k
l v činném příčestí, končí-li se toto
dvěma souhláskami: padlu, táhlu m. padl, táhl;
ale: byl, myl
(ne: bylu, mylu). Sb. Ve vých. Slov. pułný m. plný. Šb., Šf.
U přísuvné po
l místo B jest znakem če- štiny: dluh, pluk
, kluzký, tlustý, slunce, ačkoliv někteří Slováci i: dlh, klzký, tlstý, slnce vyslovují. Šf. — O slovanských kme- nech na
u od dra. L. Geitlera. Listy filolog. a paed. II. 253—286., III 1. —86. Úvaha od Gb. v Mus. 1877. 182. a násl
. — U za- niká: 1)
seslabením v y: duch — dych; (vz
u se střídá s
y); 2)
přehlasováním v i (vz na hoře); 3)
vysouváním, odsouváním, odrážením a sesouváním: kmín z lat cu- minum, Ht. Z v. 55
., mšice m. mušica (múcha). Gb
. Hl. 84. Cihla z lat. tegula
. V Krkonš. aktár, Trnov m. aktuár, Turnov. Kb. V ně- kterých krajinách na Slov.: slnko, dlh, tlstý, žltý m.: slunko, dluh, tlustý, žlutý. Šf. Odkud, odtud, odsud, dotud m.: od-kądu, -sądu atd. Ht. Zv. 56., Bž. 34. Dobrojtro m.: dobro jutro. Ht
. Zv. 55
., Kt. Chalpa m. chalupa. Us
. Komu sě tu 'dalo býti. Výb. I. 1073. Na Zlínsku odsouvá se
u v dat. sg. sklonění zájmenného a složeného: kom' je to? Tom' dobrém' člověkovi, tvo- jem' mladším bratrovi. Praví bratrovi svém (= svému)
. Sš
. P. 144. Navrać se do dom. Ib. 196. Je-li však adjektivum samo,
u se ne- odsouvá: bude ti to k dobrému. Brt. v Mtc. 1878. (i. Vz Listy filolog
. 1878
. 299. (Gb. ). —
U se stupňuje (vz Stupňování) v strč. v
ú, později v
au (ou). Ku př.
při tvoření sloves opětovacích: pudím — popouzím, su- ším — vysouším, pustím — pouštím
, (ča- rúvám kupúvám, malúvám, nocúvám, pama- túvám, pracúvám, řečnúvám
, tancúvám, iterat. sloves VI. tř
. Na Zlínsku. Brt. v Mtc. 1878. 3. );
v inft.
sloves II. třídy: vinu — vinouti; 2) v
av áv, (-av mění se v:
-va): du (douti) — dav, tru — otrava, plu (plouti) — plav — průplav, slu — sláva, tru — tráva, chvat, kvas; 3) v
ov: ku (kouti) — kov — okov — podkova — kovati
, slu (slouti) — slovo — proslov, snu (snouti) — osnova, ostrov. Cf. Mkl. B. 22. — U
se střídá: 1) s
a, vz A. Ht. Zv. 54. Vz tam mnohé příklady. — 2)
S e vz E. Ht. — 3)
S o. Rozum — rozoměti (v starých památkách a ještě s po- čátku 16. stol. ), mosí m. musí, Št., chlumek — chlomek vedlé strč. chlemec, junák — jonák. Gb
. V Krkonš.: zahomení m. zahu- mení, vobučí (obočí), lumcovať — lomcovať, vuklika (oklika), kusa (kosa), tulik (m. tolik, místy i v středních Čech. ), Šb.; pomuh (pomohl)
, pokuj (pokoj), un (on), but (bota) j u Opavy. Šb. Na Mor. v Hané: dobro došo sem to poznal = dobrou duši jsem tu po- znal. Sb. U Brna: vuda, z kupca, busé m
.: voda, s kopce, bosý. Šb. Obrus, moset, čočka — čučka atd Mor. Brt. Mtc. 1878
. 5
. Vz
O. V Gb
. Hl. 82. (kde praví, že se
u sesiluje v
o)
. Cf. začátek článku, kde řeč jest o stupnici samohlásek. — 4) S
y (u seslabuje se v
y, vz začátek článku, Gb. Hl
. 78. ) v kořeni
by vedlé
bu: býti a budu, zbudu a zbydu, nabydu a nabudu; bůvol na Slov. byvol, myš a lat. mus a řec
. , uvc a skr
. m?sa; syrový — surový, po česku a na Slov. po česky, nuni — nyní, securisi — sekyra, Ht. Zv. 55., syn a skr. s?nus, peluň a pelyň, Gb., hluboký — hly- boký, venku — venky, po málu — po mály (v Krkonš. ). Po malý, po německy, po ko- lensky (lézti = po kolenou), znovy, zdoby. Na Zlínsku. Brt. v Mtc
. 1878. 6. Venky m. venku, a místy bul m. byl. Šb., Kb. Vz
Y. — 5) S
ou: V Krkonoš.: k večerou, do polou m.: k večeru, do polu
. Kb. V činném příčestí v obec. mluvě
ou n.
ú místo
u. Ku př. u Radhoště na Mor. kleknoul m. kleknul
. Šb. Vz
Ou. — 6) Místo
u v 1. os. sg. na Slov.
-em. Vz
-em. — 7) S
z v již. Čech.: roužnout m. rozžehnouti, roužehat m
. rozžéhati. Kts. — 8) S
1 v již. Čech
.: poutrubí m.
poltrubí
. Puakati = plakati. Na Mor. u Podivína
. Sš. P. 508., 797. Žá- dnému sem růže nedávaua. Sš. P. 353
. Hlavně na konci slov v některých krajinách na Mor
. a Slov.: dau, poslau, přišou m.: dal atd. Sf., Sš. P. Vz
L. Kts. — 9) Za seslabení pokládati lze změnu
u ve
v: vterý vedle úterý, kov m
. kou z koř. ků, kupo- vati m. kupu-ati z kupoů-ati, Emanvel m. Emanuel. (Kat. 109
. )
. Vz Gb. Hl. 80. Bž. praví: Druhdy k odklizení průzevu středo- slovného
a zaroveň i z potřeby metrické ztenčováno
u v
v. —
U ve skloňování: 1)
Jest koncovkou gt. sg. I. sklonění u slov znamenajících něco neživotného: dub-u, strom-u. Toto
u se zde užívalo už v strslov. jmenovitě u slov jednoslabičných, jichž B místo
u stálo: bol-u, vrchu, dom-u, mír-u. Mkl. Vz
strany odchylek A. —2)
V dat. sg. I. skl. Vz
-ovi. — 3
) V akkus. sg. ženských jmen: matku. — 4)
Ve vokat. sg. I. skl. V starč. bylo
e, teprv později objevuje se
u; syn mívalo vždy i
synu. Kt. —5)
V lok. sg. I. skl. a VI. skl. (Slovo) zmáhá se
u za novější doby vlivem mluvy lidu místo ě: v dubu, v potoku, v rouchu, ve slovu
. Jir.
U v lok
. m
. ě již v starosl., kde B
na konci m
. u stálo: vrchu, dubu, polu, činu Mkl.
Jména mající v nom. h,
ch, k před o,
přibírají raději příponu u než ě: v uchu (ucho), v rouchu (roucho, málo: v rouše);
po ostatních souhláskách bývá spíše ě než u. V již. Čech. neužívá se ho zhusta
. Kts. Vz
Lokal. — 6)
V instr. sg. jmen rodu ženského: tu silnu ruku = tou silnou rukou. Na vých. Slov. Šb. — Vz
Skloňování (tabulka). —
U ve vých. Čech. v mnohých slovech dlouze se vyslovuje: úcho, tůze. —
Místy u v násloví nemilují a proto je mění ve v: Uršula — Voršula,
ane
b kladou přídech h, ku př
. na Hané: hučiti m. učiti
. — U předpona. Jména s
u složená označují nedostatek toho, co se druhým členem označuje: ubohý (bogb = bohactví). Mkl. B. 415.
Místo ní klademe nyní: ne-
bez-, vz Složený, Zk. Skl. 384., Bez-, —
Slovesa s předložkou u složená. U
vyjadřuje ve složení s časoslovy původně děj u něčeho,
mění však v největší části složených význam svůj poukazujíc na od- dělení částky od celku, na směr děje stranou, pryč někam, na zmnožení předmětu dějem nějakým a dovršení děje. I.
Děj u něčeho. Vz utkvěti, uváznouti, ulnouti, ustrnouti u něčeho, na něčem, v něčem
. — II.
Směr děje k oddělení částky od celku, k části něčeho, od něčeho pryč, stranou někam, menší děje míra, přimnožení děje. — 1. Slovesa uříznouti
, ulomiti, useknouti
, ukrojiti, urubnouti, uraziti, ukopnouti, u- brousiti, uhlodati, ukousnouti, ujísti, upiti, uliti, ucediti atd
. ukazují, že se jimi
část od celku odděluje. — 2
. Na oddělení částky od celku poukazují také: ubrati, ujmouti, ukou- piti. — 3. U skládá se s časoslovy
men- šení: ukrátiti, umaliti, unížiti, umenšiti, ubyti; uplivnouti se, usmrknouti se; usmáti se, ustyděti se, ušklebiti se, ušpuliti se, uceniti se, upejpati se a p
.; had ho uštknul; já se upíchl, uškrábl, uskřípl; ukřivditi
, uškoditi
, ublížiti
. — 4.
Značí přimnožení děje: ury- chliti, uspíšiti, umnožiti, ulepšiti, ulehčiti, umnožiti, usnadniti. — 5.
Ve spojení se slovesy pohybování se
(sebou) znamená směr vedlé něčeho stranou, od něčeho pryč, aniž ponětí vztahu děje k části ně- čeho vymizelo: Kus cesty uběhnouti, ucvá- lati, ujíti, ujeti, uraziti; ušel, uběhl, ujel, uletěl, uklouzl
, uprchl (podmět sám se od něčeho odlučuje); Paris unesl Helenu; Uváží nám obilí ze země;
sem náležejí také: ukrásti, uchňapnouti, ukryti, uschovati, uchrániti, ubrániti, uláti atd.;
směr stranou zřejmý také v: uhnouti
, uchýliti, ušinouti, ukřiviti. — 6.
Směr někam vůbec: upadnouti, upu- stiti, uleknouti, usednouti; usaditi, umístiti, ustaviti, ustanoviti; uděliti, uštědřiti, usou- diti; ušpendliti, ukovati
, upiati, utáhnouti, ucpati; uručiti, ubezpečiti
, ujistiti, utvrditi, upevniti. — III.
Zmnožení celku. 1. Po- nětí
stranou, pryč často s ponětím
zkázy, zničení souvisí, jindy
u postoupné děje ně- jakého na celek přecházení čili od jedné části k druhé postupující předmětu nějakého zmnožení vytýkává: uhořeti, uhniti, upáliti, uhasiti, umarniti, ukousati, upíchati, ubiti, ubodati, umačkati, umořiti, umučiti, uto- nouti, uhasnouti, umříti a p. — 2.
Také k označení dostatečného či dokonaného smí- šení něčeho s něčím pojí se u se
slovesy mísení: usirčiti, usoliti, uzlatiti. —3.
Často vyjadřuje u, že podmět dostatečnou sílu má, aby dějem nějakým předmět zmohl: udržeti, uorati, umotati, unésti
, utlačiti
, uvézti, uva- liti, uvléci, uzdvihnouti
, uživiti
, uhoniti a p. — 4
. Značí způsobení, vytvoření čeho čím: učiniti, udělati
, uklepati, ukopati
, uko- vati (kovaje utvořiti), uliti, upéci, urobiti, a p. — 5.
Značí dovršení míry děje něja- kého: uhřáti, uchladiti
, ustuditi, usušiti, umoudřeti, uzráti, ukysati, uschnouti a p. Tn. 106. —114. Vz tam více příkladův. —
Také dle Prk. (v progr. olom. 1875
. 16. ) znamená u sloves: a)
vzdalování, rozluku, b)
úbytek, c)
sesilnění, d)
ukončení děje. Vz tam příklady. —
Dodatkem připojujeme, co již v Týnově článku bylo pověděno, z Mtc
. 1878. 25.: Předložka
u složena jsouc se slovesem znamená
možnosť, způsobilosť vyko- nati děj slovesem prostým označený. Slože- niny takové dodávají řeči veliké určitosti a stručnosti; užívá se jich nejčastěji ve větách záporných Těch krav sám neupaseš. Neuhlédl ovoce
. Nemám zubů, nemožu masa ujest, ukousat, uhryzt. Nech mne, šak já to unesu, uvezu. Sám toho býka neu- vedeš
. Na Valachoch laciněj dobytek ukúpí. (Brt. ). — Cf. Mkl. S. 248. —
Slovesa pře-
chodná s
předložkou u složená řídí z pra- vidla akkusativ a ukazují: a)
k úplné skonalosti činu, že se předmět na místo ku konci uvádí. Příval jim všechny ohně uhasil. Vrat
. Bůh nebe i zemi učinil. V. V srdci ukrýval jed. V. Z kláštera ji unesl. V. Cf. Uhlídati
, uzříti, udáviti, utopiti, udeřiti
. Mkl
. S
. 248. Urazil jí křídlo. Erb. Utrhl ucho od hrnce
. Paris unesl Helenu. — b)
Ke kolikosti, t. j. k tomu, že se od celku nějaká čásť odnímá n. že se celek ruší. Zk. Odlučuje-li se dějem slovesným samostatný celek od jiného různého celku, aneb zna- mená-li sloveso pouze dovršeni děje, jak pod a) již pověděno bylo, jest užívání
ge-
nitivu nesprávné. Brt. Někdo mi z těch peněz něco ubral
. Jg. Utrhl zuby kus skle- nice
. Jel. Udělil vám částku nějakou milosti duchovní: Br. Hmyz jej do smrti ujedl (za- hubil). Jg
. Tys toho koně uhnal. Jg. Již dva koně utahal. Jg. Cf. Uhořeti, ukrojiti
, ulomiti, utíti, ujíti atd. Mkl. S. 248.
Strany špatného genitivu u těchto sloves vz: Ubyti, uděliti
, ujíti, uvrci, utrpěti, udusiti, uvésti, učiniti, uzříti, urychliti. —
Pozn. 1.
Nevytýká-li se kolikosť zřejmě, klade se i genitiv aneb i předložka z, od. Almužen ráda udílela. V. Nuzným z almužen udílej. Kom. — Zk. Skl.
78. —80. Vz tam více příkladů. —
Pozn. 2. Mor. Slováci a Valaši nepojí těchto sloves
nikdy s genitivem. Brt.
v Mtc.
1871. II. 86., 1872. I. 5
. — Ú. Z počátku se psávalo:
uu. Jg
., Bž. 27
. — Ú přešlo přehlasováním v í a
rozložilo se v au (ou).
V dlouhé slabice rozkládá se ve slovostředl a v koncovkách ú v au a toto později seslabuje se v ou. Proměna tato stala se ve
slabikách kmeno- vých na začátku i v prostředku slov: úkol — aukol — oukol, súd — saud — soud, nesúc — nesauc — nesouc — a
ve slabikách ohýbacích v instr. sg. vzoru
ta a
ryba: tú
rybú — tau rybau — tou rybou, ve 3. os. pl.: vedú — vedau — vedou. Do polovice 14. století panuje staré
ú; na konci 14. stol. začíná se výjimkou
au, v 2. polovici 15. stol.
au více se ujímá a z téhož století máme stopy, že se
au jako
ou už tehdáž vyslovovalo, neboť písařové pravopiseckých zvyků méně znalí tu a tam napsali
ou m.
au a prozrazují tím, že se
au již velmi záhy obecně jako
ou vyslovovalo. V 1. po- lovici 16. stol
. jest
au vedle
ú asi v stejné míře, ale v 2. polovici 16. stol. jest
au pra- vidlem; v 17. stol. jest
au všeobecným pra- vidlem a teprv od r. 1849. píše se shodně s obecnou výslovností
ou. Dle Gb. v S. N., Hl. 73
., Bž. 26
., Mkl. B. 416
. V záp. Čech
. psali někteří ještě na počátku 17. stol.
ú. Šb.
V násloví jest ú až po dnes běžné: úřad, úvod, účastenství, Ht., Gb
. Hl
. 74., ale dobře říkáme také: ouřad, ouvod, ouča- stenství, kterýchž tvarů lid vůbec užívá. Proto máme mechanické pravidlo pravo- pisné: Na začátku slova píše se
ú, kde se obecně vyslovuje
ou: úřad dle ouřad atd.
Ve středosloví: mohútný, slovútný vedlé: mohutný, slovutný
. Vz tato slova a zúrod- niti.
Na konci: ocún a Olomúc vedlé Olo- mouc.
Kromě toho se ú
podnes udrželo v obec. mluvě ku př. v jihozáp. Čech.: klo- búk, za bílú zdí, dlúho. Šb. Na Zlínsku drží původní
ú všude místo české dvoj- hlásky
ou ve slabikách kmenových i ohý- bacích: múka, múdrý, kút, kohút, kocúr, tú velikú vodú, budú. Brt. v Mtc. 1878. 3. Vz
Ou. —
Ú se krátí v u. 1.
u adj.
v -ký ukončených při stupňování příponou —
ší: úzký — užší; 2)
při zdrobnělých adj.: úzký — uzounký. T. —
Ú předpona: ú-nos, ú-raz, ú-těk. D
. —
Ů zní jako
ú (vůle vy- slov vúle. Gb. Hl. 7. ), píše se však jinak než
ú na památku původu svého, ježto po- vstalo z dvojhlásky
uo a za starší ještě
ó: kůl z kuol a toto z kól.
Gb. Hl. 8. Rozší- ření samohlásky
o v
uo vykonalo se z pra- vidla všude tam, kde podlé pravopisu novo- čoského píšeme
ů, kdykoli v jiném tvaru toho slova objevuje se na místě jeho o: tvůj — tvoji, můj — moje, stůj — stoje a to ve slabikách kmenových i ohýbacích: bóh — buoh — bůh, kóň — kuoň — kůň; hadóv — haduov — hadův, hadóm — haduom — ha- dům, domovi — domóv — domuov — domů Gb. Hl. 72.
Co se času týče, přešlo
ó v 14. stol. v
uo a to v 16. stol. v
ů; po různu však již počátkem 15. stol. se vy- skýtá. Jir. Vz více v Gb
. Hl
. 72
. — Ů ne- stojí v násloví, nýbrž jen ve středosloví n. na konci slov a zde (na konci slov) jen
odsutím: gt. pl
. hadů m.: hadův, domů m.: domoví; rozšířilo se tedy
ó v
uo jen u
prostředku slov. Cf. Gb
. Hl. 72., 73., Bž. 7. —
Čechové, jak praveno,
je
vyslovují jako ú, Slováci jako uo. Šf. V již. Čech., končí-li slabiku, zní jako hluboké ale krátké
u: muj, tvuj, stuj, hnuj. Kts. —
Stupňováním povstalo ů 1) z
o: rostu — vyrůstám, po- honím — půhon, bodu — bůsti; 2) z
e: nesu — nůše, vezu — vůz. Kz. Vz Stupňo- vání (Dloužení v článku Stupňování). —
ů (-
ův),
koncovka gt. pl. jmen podstatných muž. rodu. Z počátku bylo
-ov, později po měkkých přehlasené -
ev, ve 14. stol. se vrací
-ov, ale během tohoto počíná se nej- prve dloužiti v
-óv, potom rozpouštěti v
-uov a konečně toto stahovati v nynější
-ův (-ů). Na konci vět, před čárkou nebo středníkem a před samohláskami užíváme obyč
. -ův, před souhláskami
-ů: mám mnoho druh
ů holubů; mám v zahradě mnoho stro- m
ův a květin
. Cf
. Bž. 83. Na Zlínsku ne- končí se gt. pl. nikdy v
-ův. Některé kmeny měkké mají
í var. ů: groši, loktí. Brt. Vz také Domov
. — Ů se ve všech pádech jedno- slabičných jmen krátí v u: vůl — vola, dvůr — dvora, Bůh — Boha, vůz — vozu, stůl — stolu, kůň — koně, nůž — nože, sůl — soli, hůl — holi;
cizí jména kůr a
trůn podržují
ů. Mimo to se
ů krátí, tvo- říme-li z jednoslabičných subst. adjektiva: Bůh — boží, stůl — stolní. Vz Skrácení. Cf
. Bž. 79., 86. —
Jména vlastní v-ů ukončená: Vavrů, Havlů, Janků, Filů, Tomšů, Martinů, Kubů, Petrů atd.
jak se
skloňují? Poněvadž tyto tvary jejich jsou
vlastně gt. pl. m. jmen přídavných v -
ův, -ova, -ovo: To je hoch Vítů = Vítův, skloňujme je tedy dle
Otcův (vz toto): gt
. Vávrova atd
. S tím se shodují Brs. 2. vyd. 11
. a Bž. 126. Instr. tedy Vávrovým; tento tvar však se mnohým nelíbí a širší sbor Matice se roz- hodl pro tvar: Vávrovem. Lid je také sklání, ale jinak: Jana Pavlovýho, Janu Pavlovýmu atd. (dle Nový)
. Mtc. 1875. 147. (Mš
. ). Ale na Táborsku se nesklánějí. Zk. Ml. I
. 59. (2. vyd. 82. ) učí jinak:
Rozeznávati jest nom. jednotný přisvojovací od genitivu množ- ného jmen podstatných. Tak jest ve výrazu
Jan Havlů t. j
. Jan Havla, Jan po otci Havlovi —
Havlův přisvojovacím jménem přídavným a má tudy v genitivu Jana Ha- vlova atd
. (dle Otcův). Když však
po rodu aneb dvoře (u Havlů) jméno jest, jest
Havlů genit. pl. a tehdy praví se v genit. Jana Havlů, v dat. Janu Havlů atd., jako se říká: Jan Havlovic, Jan Nových a v genit. Jana Havlovic, Jana Nových. — Vz více v článku
Jméno (I. 645. a. ).
— Ů se střídá v obec. mluvě s
o: v střed. Čech.: sůva, kůs, vůsma m.: sova, kos, osma, Šb.; v Krkonš. a ve vých. Čech. vlůni, mdlůba m.: vloni, mdloba. Šb
. Dora — Důra, kmotr — kmůtr, kolna — kůlna, kora — kůra, smola — smůla, schodný — schůdný
, svodný — svůdný, škodný — škůdný, zbojný — zbujný, hrozný — hrůzný. Dch. Vz
O. —
Obšírně jedná Mkl. v Altslov. Lautl. 5—6., 141. —182. o hlásce
u. Výtah z jeho učení podal Fr. Vymazal v: Mikl
. Hláskosloví jazyka českého str. 16. —19
., jehož úvod jest: Hláska
u vyskytuje se ve slovanštině na čtverém stupni
. Na prvním stupni spatřu- jeme ji seslabenou v b: btd?ti z budh. Na druhém stupni stojí
y buď ze starého dlou- hého
?: dymt z dh?ma anebo jako pro- dložené b: vbzbydati z bbd. Na 3. stupni povstává z
u stupňováním (předražením hlásky
a) au, které ve slovanštině před samohláskami přechází v
ov a před sou- hláskami v
u: sloves a sluti od slů, strind. šru. Konečně na 4. stupni vzniká z
u před- sutím
? skupenina
av: sláva ze slů. Vz tam obšírnější výklad.