Trop-usTrop-us, u, m., lat. -řec. =
zástupka, jino- značné slovo (rčení), Rk., když některého slova neužíváme v pravém, vlastním, nýbrž ve smyslu přeneseném, bildliche Redensart
, der Tropus.
T. metafora (přenáška, přenůška), metonymie (přejmenování), synekdoche (sou- pojem, přimínka). Vz Metafora atd. a více v Zk. Ml. II. 159. a násl.; Mk. Ml. 307. a v S. N.
Tropy (= zástupky, od řec. slova
T(>('nToę = obrat, a to od
tt>tne. i-v =obraceti) vznikají tím, že věci se neoznačují slovy vlastně na ně připadajícími, nýbrž slovy ji- nými, s vlastními názvy jich ovšem nějak pří- buznými. Všecka slova jsou obrazy zvukové a významem svým původně tropy. Žádná věc názvem svým není označena zevrubně a plně, nýbrž toliko znakem nejvíce vyni- kajícím.
Strom jest původně všecko, co strmí,
mydlo, čím se m
yjeme (mohlo by
tedy slovo to i
vodu označovati!),
šidlo, čím šijeme,
roj, co se řine,
pivo, vše, co pijeme,
chvoj, co se chvěje atd. Užito-li tedy takového jednotlivého znaku na ozna- čenou celého určitého pojmu, užito části za celek (pars pro toto) čili tropu, jemuž ří- káme
synekdocha. — Má-li u nás čbán
ucho a
pys
k, hodiny
ruky, stůl
nohy, hora
témě a
patu, stéblo
kolena, zvon
srdce atd., pře- neseno tu názvy údů lidských
obrazně na podobné části jiných předmetův a užito tudíž tropu, jemuž říkáme
metafora. Tak všechny říkajíc názvy pojmů duševních pů- vodu jsou metaforického, majíce do sebe vý- znam původně smyslný; n. př.:
chápati, po- jímati, vykládati, rozebírati, zavírati atd. — Pravíme-li o někom, že žije a tyje z
mo- zolů cizích, míníce tím
práci, přeměnili jsme názvy pojmů souvztažných (effectum pro causa efficiente) a užili tropu, jemuž jméno jest
metonymie. Taktéž pravíme-li
jazyk za
řeč a p. — V živoucím však jazyce takové názvy pojmů původně tropické znenáhla ustálují se za názvy vlastní
(xvyia xaí xoivä ôvófiata), anoť jich tropický původ poza- temní, a tropem pak slove ten obraz zvu- kový, když na místo vlastního pojmu kla- deme pojem příbuzný, názornější. Příbuz- nosť pojmů zakládá se a) na různém objemu jich
(synekdocha), b) na vniterné souvislosti
(metonymie), c) na podobnosti
(metafora). Rozeznáváme pak tři hlavní druhy tropův; jsouť to: I.
Synekdocha (soupojemnosť) za- kládá se na záměně pojmů sourodých jako jsou:
čásť a
celek, jedinosť a
množství, zvlášt- nosť a
obecnosť a p.: Nemá kam by
hlavu položil. V rodné zemi složíme své
kosti. Přede stánkem nebes Pána
zbožný rolník čelo kloní (Erben).
Spartan od kolébky za vojína vychováván byl. A v té síni jak tu živo,
moře šumu, lesku, záře (Pfleger). Oseje
oběma klasy dědinu (= obilím ozimým i ja- rým. Tov. k. 109. ). — II.
Metonymie (sou- jmennosť) zakládá se na záměně pojmů sou- vztažných (korrelativných). Takové pojmy souvztažné jsou:
místo a obyvatelé, nádoba a obsah, látka a věc z ní zhotovená, maje- tek a majetník, příčina a účin, původce a plod, příznak a věc označená a pod. Poru- šena jest pak
země před Bohem a naplněna jest nepravostí
. (Gen. 6
. 11. ). V lese na- rozeno
, skopcem potaženo
, koněm hovoří (= housle).
Soused vyhořel. Četli jsme
Čela- kovského. Rod vymřel
po meči i
po přeslici. — III.
Metafora (přenáška) zakládá se na záměně pojmů podobných
, z nichž každý jinému oboru pomyslnému náleží. Metafora není než skrácené přirovnání, kladouc za věc srovnanou přímo tu věc, se kterou se srovnává. Přenášky se činí 1. od věcí bez- životných a) na věci životné: Bůh jest
stu- dnice dobroty nevyvážená. Byl mu
štítem dobrým. b) Na jiné věci bezživotné
, ob- zvláště na činnosti a vlastnosti lidské: Víra
zhasla, láska
ustydla. — 2. Od věcí životných a jich činností a) na věci neživotné, obzvláště na činnosti a vlastnosti lidské:
Odstoupila naděje vše křesťany. Rozkošem
uzdy ne- pouštěj, b) Na jiné bytosti životné: Záboji bratře, ty udatný
lve. Dítky své na tuhé
uzde držel
. —
Příklady metafor básnických: Pohádky dětských dob zas porozkvetly. V líci královnině se poupě radosti v květ rozpučelo. Z dáli vanou písně zlaté. Vzhůru nese bledé čelo, na něm psány runy žalu. Zora v líci stele lůžko, úsměv jitra na rtech taje. Tenkrát slávy stromy v květech nej- bujnějších byly vzňaty (Pfleger. ). — Dávno- věkých bájí svit. Již krutě srazila se vojska, příval mečů již se rozzuřil. Aj tu velebná hlava pokr
ytá sněhem let se zdvihne nad sbor pánů. Tichounká noc již perličkami vše listí vůkol skropila. Závoj mrákot smy- slům mým ukrýval hrozný osud (Vocel).
— O mně po dědině řeči rozsévají. Zpěv. I. 30). Ve věnci černých věží táhlé zvuky snivě bloudí. Z luhů květných štěstí úsměv, míru sladká palma mizí. Smrti rána schvá- tila jej v lůno hrobu. Jeho jméno ověnčené ve hvězd písmě věčně kvete. Žalu červ se v prsou snuje. (Pfleger). — Jitro slávy nové svitá. Chci národ svůj zvelebiti, na výsluní slávy postaviti. Bolesti led v prsou opět jihne. Zvuky trouby v dálce umírají. Z mračna vichr děsným hlasem pláče. Na vrcholích pomoravských lesů bloudí bledé luny pa- prskové. Vichr křovinami kvílí. Noc na nebi hvězdy rozsvítila. Mrak již rosou za- plakal. Klusot komoňů již zvučí temně, po- sléz ve tmách Šumavy umírá. (Vocel). —
Pozn. 1. Ve příčinách velmi mnohých užívá se metafor pro nedostatek slov vlastních, a takové metafory slovou
sužívané, ńevlastno- mluvy neboli
katachrése (j. a, täyjir\6Lq): Slunce
vychází. Večer
nadešel. Hrůza mne
obešla. Slušíť ihned
udusiti hněv, jak se
zažže. Pohasne ten duch, kterýž jej
podněcoval k tomu. Rozum
potuchne a jako
pohasne. Milosť k Bohu
nepohasla, ale jen pomdlela. Zde na světě máme
mdlý a
potuchlý rozum. Písmo
zapaluje k dobrému.
Horkem svaté milosti nejsou
rozníceni. Ač
potuchne někdy tělesná žádosť, však se opět
zbudí. A komu je věren, když
ulehne na lakomstvo, poví křivdu. Vší svou myslí na tom
ulehli, je- muž nelze trvati. Závistník nalezna nějakou ohyzdu,
utrhne chvály. Čím kdo déle
jde ve hříchu, tím dále
zajde. Dotud
přikrývá pokrytec svou licoměrnosť, až se však ukáže. Dobře to k lakomým
se c
hýlí, ježto dí Jere- miáš. Tesknosť
udeří na ně. (Štítný). Slunce
dokročí poledne. (Rkk. ). —
Pozn. 2. Druhdy všecky tři tropy v jednom výrazu se sbí- hají
, n. př. řekneme-li o někom, že jest
liškou podšitý, máme nejprve synekdochu (celek za čásť, kůži), pak znak za věc označenou (liška jest vzor schytralosti, metonymie), konečné skrácené přirovnání jest: chytrý jako liška (metafora). KB
. 232. —233.