Plamen
Plamen, e, n. a (Chč. P. 342. a), pla- mének, plamínek, pozdější: plamýnek, nku, m. P., v pl. jen dle Strom: plameny, ův atd., tedy ne: -e (dle Plášť). Vz Kámen. P., od pl (íplá-ti), vz-men; Mkl. B. 237., 236.; sr. flamma, něm. Flamme. Vz Gb. Hl. 146. P. je výsledek prudkého slučování se kyslíku s látkami hořlavými. Bř. P. jest proud hoří- cího plynu. Vz S. N. P. jest sloup hořících plynů nebo par. KP. III. 634. Dým hořící p. jest. Kom. J. 47. Vz o plameni Šfk. 108., KP. ?. 634., Schd. II. 21. P. plápolavý; podoba, barva p-ne. Nz. P. plaje, šlehá, žže. P-nem hořeti, něco tráviti, V., dychati. Lom. P-nem vypáliti. D. Ta kniha dána jest v p-ny. Hlas. P. k oblakům pálá. Sych. P. vyrazil. Us. P. střelčí, Rohn., modrý. Us. P. udusiti. Šp. Stodola byla hned v plameni, někdy lépe: vzňala se, chytila, plamenem hořela. Jv. Dej tam malé dračky, aby dříví plamen vzalo. Us. Rychn. Hltavý p. sehltil všechna města i vesnice. BO. P. nebývá daleko od dýmu. Č. — P., horkosť, die Gluth. Plamenem oči jako ohněm zardělé. Troj. — P. lásky, die Liebesflamme.