Časoslovo, sloveso
Časoslovo, sloveso, a, n., Zeitwort. Č. staví na jevo činnosť, která podmětu pří- sluší. Zk. Č. slovanské je co do časův a způ- sobův chudé, ale co do vlastností děje je velmi bohaté. Gb. Některá časoslova mají po celé časování jeden toliko kmen (nes), jiná pak dva kmeny, jeden pro přítomný čas a s ním souvislé tvary a druhý pro infinitiv a s ním souvislé tvary. Při časo- slovech dvoukmenných užívá se kmene prae- sentního (času přítomného) při tvoření indi- kativu, imperativu a přechodníku přítomného, kmene infinitivního pak pro ostatní tvary časoslova, přechodník a příčestí minulého času, infinitiv a supinum. Vz Kmen. — Podlé těchto kmenův a za příčinou časování a tvo- ření jmen časoslovných dělí se časoslovo na šest tříd. (Vz Mkl. B. 420.). První třída obsahuje časoslova jednokmenná a kmeny skoro bez výminky jednoslabičné. Vzorcem je „Nésti". Vz Nésti. Kmenová retnice se buď vysula (žíti m. živti), buď vsuvku s (Tbs) přijímá: záb-s-ti. Zubnice d, t před -ti, -ťh v infinitivu a supinu v s se rozlišuji; plet-ti = plésti, krad-ti = krásti. Hrdelnice h, ch, k v imperativu na prvý stupeň v: z, s, c a před sponou e na druhý stupeň v: ž, š, č se směžďují. Gb. Zavírá tedy prvá třída v sobě časoslova, jež příponu infinitivu -ti připojují bezprostředně ku kmenu jednosla- bičnému souhláskou (k zavřenému kmenu) n. samohláskou (k otevřenému kmenu) ukon- čenému: nes-ti = nésti, vez-ti = vézti, krad-ti = krás-ti = krásti; kry-ti = krýti, my-ti = mýti, li-ti = líti. Kz. — Pozn. Časo- slova a) bezpředponová jsou neskonalá, zvl. trvací: mru dlouhou chvílí. Lidé mřeli po celý rok. Vz Tn. 151., 162. — b) Předponová jsou skonalá: splésti, donésti, přivézti, vypiti. (Vz Mkl. S. 295.; Zk. Ml. I.97., 100.m,102., 103.). — Druhá třída zavírá v sobě časoslova, jež mezi kmen a příponu infinitivu -ti vsou- vají nou (m. nu): vi-nou-ti, mi-nou-ti, usch- nou-ti, pad-nou-ti. V praesentu se přivěšuje nu, jez u před samohláskami ztrácí: minu, mineš, mineme, minul. Toto nu by mělo v minulém čase odpadnouti, ale zůstává u kmenův samohláskou ukončených, u kmenův pak souhláskou zavřených z pravidla odpa- dáva: vi-nu-l, pad-1 (pad-nu-1), usch-1 (usch- nu-l). — Pozn. Časoslova a) bezpředponová 2. třídy jsou jednodobá; mnohá jsou trvací, hlavně počínavá: padnouti, kapnouti, uvadnouti; vanouti, vládnouti, váznouti, hasnouti, hrnouti, hynouti, žasnouti, kanouti, klenouti, lnouti, plynouti, tonouti, trnouti, táhnouti; blednouti, bohatnouti, hluchnouti, mladnouti, slabnouti, schnouti. Mkl. S. 296.; b) předponová jsou skonalá: zbohatnouti, uhasnouti, přilnouti. — (Zk. Ml. I. 105.) - Třetí třída obsahuje infinitivní kmeny na -ě zakončené: uměti, sháněti, viděti. 6b. — Pozn. Časoslova a) bezpředponová 3. tř.jsou trvací; od jmen od- vozená jsou začínavá: běžeti, viseti, vrtěti, hořeti, klečeti, kypěti, letěti, mlčeti, seděti, cvrčeti; bohatěti, běleti, hruběti, mdlíti, šedi- věti, lpěti (Mkl. S. 297.); b) předponová jsou skonalá: dorozuměti, došedivěti, namokřeti, oželeti, občerstvěti; výminky: záviděti, návi- děti, záležeti, náležeti, příležeti (tobě příleží), příslušeti, přiseděti. Mkl. S. 313. Vz Zk. Ml. I., 107., 109. — Čtvrtá třída zavírá v sobě časoslova, která mají kmeny v -i zakončené a vesměs odvozené a tudíž víceslabičné: no- siti, voziti, troubiti. Gb. — Pozn. Časoslova a) bezpředponová 4. třídy jsou trvací; některá jsou opětovací; některá denominativa jsou sko- nalá (jednodobá). Trvací: blouditi, brániti, děsiti, hájiti, hnojiti atd.; — jednodobá: vrátiti, hoditi, krojiti, koupiti, lapiti, mrštiti, praštiti,pustiti, raniti, skočiti, stačiti, strčiti, střeliti,chopiti, slíbiti; opětovací: voditi, voziti, ho-niti, nositi, choditi, jezditi. Mkl. S.298. — b)Předponová. Skonalá zůstanou skonalými,trvací a opětov. stanou se předponou pravi-dlem skonalými: odvoditi, odvoziti, pohaniti,odnositi. (Mkl. S. 316.; Zk. Ml. I.111.). — Pátátřída obsahuje kmeny na -a: volati, lámati. — Pozn. Časoslova a) bezpředponová 5. tř. jsou a) trvací: volati, čekati, dělati, hlodati, mazati,česati, klamati, kázati; denominativa jsoutaké trvací: trestati, drápati, kašlati, klamati;deverbativa (od časoslov odvozená) jsoupravidlem opětovací n. opakovací; jsou takéskonalá, některá začínavá. — Začínavá: bě-lati se, modrati se, červenati se, zelenati seatd. — Opětovací tvoří se ze sloves prvotných(vz Časoslovo): stávati, dávati, hnívati, pívati,dívati, zívati, zývati, bývati, rýjať (na Slov.),jídati, vídati, hvízdati, pískati, šívati, míchati,líhati, říkati, hýbati, dýchati, píchati, bodati,běhati, sedati, blýskati, kydati, klekati, klecati,sahati, tahati, kousati atd. — Opetovací a opa-kovací. Ze sloves odvozených (denominativních,deverbativních) a) od sloves 4. tř., která nejsouopětovací: lámati (lomiti), lapati (lapiti), skákati(skočiti), chápati (chopiti), chytati (chytiti);— ß) ze sloves páté tř.: vídávati (vídati),lekávati (lekati), lehávati (léhati), mivávati(mívati), pásávati (pásati), štěkáváti (štěkati);y) ze sloves 6. tř.: běovávati (bědovati), obě-továvati (obětovati), opakovávati (opakovati).Vz víc v Mkl. S. 299.—310. — b) Předponová.Trvací stávají se předponou skonalými: na-dáti se, dodělati, zavolati, dobájeti. — Opě-tovací zůstávají předponou opětovacími: po-znávati, obouvati, domílati, pojímati, natí-rati, obmývati, mývati, zajidati, ostříhati,nadýmati. Vz víc v Mkl. S. 316.—327. Mnohávšak opětovací časoslova 5. tř. stávaji sepředponou (hlavně s: na a po) nepravidelněskonalými, někdy opětovacími aneb skonalými:vyběhati vedlé vybíhati, vymrskati, vytrhati,vypátrati, dohřímati, naskákati se, polámati,popukati se. Mkl. S. 331. — Vz Zk. Ml. I114., 116., 118., 120. — Šestá třída obsa-huje infinitivní kmeny na -ova s praesentnímkmenem na -u. Gb. Ke kmeni praesentnímupřipínají se přípony osobné sponami, mezikteréž a kmenové u k odstranění hiatu vsou-váme j: kupu + j + u (přehlasováním: ku -pu + j + i ). Bž- Vz Časování (konec). — Pozn. Časoslova a) bezpředponová 6. tř. Denominativa jsou trvací, deverbativa jsou opetovací. Trvací: bojovati, panovati, opěto- vati; opetovací: kupovati. Mkl. S. 310. — b) Předponová. Verba denominativa jsou trvací a stávají se předponou skonalými: dobičovati, dohořekovati, obžalovati, slito- vati se. — Deverbativa jsou opětovací. Z 2. třídy: zavinovati (vinouti), zahrnovati (hrnouti); z 4. třídy: vzbuzovati (buditi), odvažovati; z 3. tř.: vyhovovati (vyhověti), dodržovati, překypovati; z 5. tř.: odvazovati, ohrabovati. pozdvihovati. Mkl. S. 335. Vz Zk. Ml. II. 122. — Dostane-li časoslovo ještě jednu před- ponu. Bylo-li časoslovo předponou opatřené skonalé, zůstává jím, dostalo-li druhou před- ponu ; pakli bylo neskonalé a dostalo-li druhou předponu, stává se skonalým a je-li první předponou: vy-, na-, po-, stává se buď opě- tovacím buď skonalým; ovšem ne časoslova v -ávati a -ovati. Druhá předpona klade se často tehdáž, když význam první předpony vymizel. Vyzabíjeti (všecky, jednoho po druhém zabiti); vysbírati, zpojímati, zporá- žeti (jedno po druhém poraziti), zpodvraceti, zpodtínati, zpřevraceti, zutínati, zroztínati, zrozutíkati se (sem tam utéci), navybírati se, navyvážeti se, navyháněti se, navyzváněti se, navymýšleti se, napočítati, povyháněti, povyhledávati, povykopávati, pozabíjeti, do- zabíjeti, doodstrkávati, Mkl. S. 338., zpřela- movati, zuvazovati, zupalovati, navytahovati, napodpalovati, povyletovati, povyskakovati, pozalamovati, poodhazovati atd. Mkl. S. 340. — Vz Předložka, Časováni. — Nad to při ča- soslově hleděti jest na rod (genus). Rod je trojí; a) činný (g. activum), když činnosť od podmetu samého vychází: Otec píše. Pták zobá. — b) Trpný (g. passivum), když podmět předmětem je Činnosti odjinud vycházející: Bývám ctěn, jsem chválen. — c) Střední (g. medium), když podmět činným a spolu trpným jest: ctím se, chválím se, myji se. Zk. Vz Rod. — Potom při časoslově na zřeteli míti jest jakost (qualitas), kterou činnosť časoslova do sebe má. Odtud dělí se časoslova na skonalá (verba actionis perfectae)a na neskonalá (verba actionis imperfectae). Časo- slova skonalá znamenají okamžení, kterým činnosť v skutek vchází a jsou: a) jedno- dobá (v. singularia), když vytknouti jest jednotný děj, který okamžením vzniká a zaniká: bodnu, dupnu, sednu, hodím, pustím. — Pozn. Když se vedlé okamžitosti ještě směr, kterým činnosť jednotná v skutek vstupuje, vyznamenati má, užívá se slože- ných časoslov jednodobých. Podskočil pod slona. Vytrhni meč. — b) Končící (v. finitiva), když vytknouti jest směr nebo vztah, kterým děj trvací n. opětovací s brzkosti okamžiku k ukončení svému přijde aneb již přišel a hotovým skutkem se stává. Na- značuji tedy ukončení nějakého děje. Tvoří se od časoslov trvacich a opětovacích, když se tato s předložkami složí: dělám — do- dělám, ženu — doženu — naženu — rozženu, beru — oberu — doberu, přiberu; vypsati, na- psati, nadepsati, podepsati, připsati atd. Těchto časoslov užíváme ve vypravováni, ve vše- obecných větách a řečnických otázkách. Zk. Skl. 599. a násl.; Ml. II. 113. a násl. Vz také Tn. str. 151. a násl., 37., 186. a Mkl. S. 274. atd., Časování (třídy časoslova); S. N. II.312. — Časoslova neskonalá (v. imperfectiva) jsou ta, kterými se děj v běhu vyvinování svého vypisuje. Tato časoslova mají všecky časy a užívá se jich hlavně při vypisování. Jsou: a) trvací (v. durativa), když se děj jednotný ve svém běhu a trváni vypisuje: jdu, ležím, spím, křičím, konám, nesu, vezu, mluvím, miluji. — Pozn. Sem patří čas. počínavá n. stavoměnná (v. inchoativa), která v sobe pojem počínání nesou: chudnu, stárnu, mladnu, sladnu, černám, šedivím (počínám býti chudým, starým atd.). Zk. Skl. 601. Vz Tn. str. 165., 174. násl. — b) Opěto- vaci (v. iterativa), když se děj po krátkých pře- stávkách opakuje (Hš.), když se děj v nepřetr- ženém svém opětování vypisuje (Zk.): bodám (body po sobě dělám), sekám, střílím, vozím, honím. Zhusta se jimi ne tak děj, jako snažnosť a usilování děj v skutek přivésti naznačuje: léhám, upevňuji, dobývám, podtrhuji. Zk. Skl. 601.; Ml. II. 104. — Tvoří se z pravidla verbalní příponou a a) z jednodobých: bod- nouti — bodati; b) z trvacich: letěti — létati, nésti — nositi. Č. U těchto se v již. Čechách samohláska skracuje: nahybat, ohybat, po- mahat, namahat. Kts. — Pozn. Časoslova, která formy trvacich časoslov nemají, nahra- zují ji formou čas. opětovacích, což zvláště platí o časosl. končících: uschnu — usýchati, vyjím — vyjídati. — Časoslova opětovaci bez před- ložek a s předložkami. Vz Program II. čes. real. gymn. v Praze na rok 1876. Sepsal Doucha. — c) Opakovací (v. frequentativa či iterativa druhého stupně), když se děj po větších menších přestávkách opakuje: nosí- vám, chodívám, sedávám (v obyčeji mám nositi, choditi atd.). Zk. Skl. 602.; Ml. II. 115. — Krátká kmenová samohláska časoslov trvacích a končicích se dlouží, stávají-li se tato časoslova opakovacími s příponou -ati: moci — mohu — pomáhati, slyšeti — slý- chati, viděti — vídati. Mk. — Liší se od opě- tovacích tím, že značí děj, který po delších přestávkách, lhůtách se opětuje. Zdaliž jídám maso z volů. Často s nimi pívá. Jg. Ctnosť i od cizích přízeň mívá. V. Když z lesa chodívá, do něho hledívá. Er. (Mkl. S. 772.). — Pozn. 1. Časoslova skonalá jsou vypravovací, neskonalá vypisovací; oněchno užívá se toliko o minulosti a budoucnosti, těchto o všech časech, o přítomnosti, minulosti a budoucnosti. Zk., S. N. II. 312. — Pozn. 2. Někdy bývá č. skonalé a neskonalé zároveň a oba tvary toliko přízvukem se liší. Vz Mkl. S. 284. — Pozn. 3. Někdy mají č. skonalá zcela jiné kořeny n. kmeny než č. neskonalá téhož významu: vzíti — bráti, títi — sekati. Mkl. S. 284. — Pozn. 4. Ztratilo-li se č. trvací, nahrazuje se č. opě- tovacím: házeti, posýlati (sláti schází). — Vz Časováni (třídy časoslova). — Potom jmenujeme časoslova: a) činná, která označují, že podmět sám jest činný; b) trpná, označují, že podmět jest cílem činnosti jiného podmětu. — Časoslova činná jsou: 1. pod- mětná; 2. předmětná. Předmětná pak jsou a) přechodná; b) nepřechodná. Přechodná jsou ta, když činnosť podmětu přechází na předmět, který v akkusativu a jiný než podmět jest. Cti otce svého. Kup koně. Us. Jsou-li záporná, mají m. akkus. z pravidla genitiv. Nekupuj tohoto koně. Nečti této knihy. Vz Ne, Genitiv záporu. — Někdy se jich i jako nepřechodných užívá: táhnouti vůz — táhnouti proti nepříteli; vraziti hřebík — vraziti na vojsko; odtrhnouti prkno — od- trhnouti od města. — Nepřechodná (intrans- itiva) pak jsou taková předmětná, která předmětu nemají v akkusativu, nýbrž v ge- nitivu, v dativu n. v instrumentale (v akku- sativě jen s některou předložkou) a taková slovou předmětná v užším smyslu (v. ob- jectiva): moudrý poslouchá zákonův; sloužím rozkošem; pohrdám světem. — Nepřechodná přecházejí v přechodná, přičiní-li se k nimpříslušná předložka: jel — projel krajinu.Br. Hlavně se přičiňují předložky: na, ob,pro, pře; řidčeji: nad, od, po, s (Vz Mkl.S. 272.): skočiti — přeskočiti, stoupiti —obstoupiti. Vz Tn. 149., Zk. Skl. 592. — Pře-stává-li činnosť podmětu na podmětu saméma netáhne se na žádný předmět, takováč. slovou podmětná: jdu, běžím, křičím,vadnu.— Č. zvratná (v. reflexiva) a) kdyžčinnosť na podmět se vrací: myji se, kou-pám se; ß) když jednající podmět při většísvé činnosti sám sebe předmětem činí. Většítato činnosť naznačuje se předložkami, nej-více: do- a na-: volati — dovolám se bratra,najedl se jabłek, spustiti se Boha; dovědětise, dokřičeti se, domluviti se, napiti se, na-státi se, utéci se (na koho, napadnouti). VzVerba media v Mkl. S. 269.; Se, Větabezpodmětná. — Pozn. Někdy odpadávázvratné zájmeno se, aniž se tím sloveso pře-chodným stává. Hnal (se) na nepřítele. Troj.Již skončil. Pass. On zahnul(se) okolo rohu. Rokkončí (se) posledním prosincem. Totéž v ja-zyku strslov., bulharském a srbském. VzMkl. S. 270. - Č. střední (v. media, neutra).Několika středních časoslov, kde podmětv pouhém toliko stavu se nalezá, bez sevůbec se ani neužívá: báti se, styděti se,radovati se, diviti se, blyštěti se, běhati se,dívati se, káti se, slitovati se, smilovati se,modliti se, nadáti se, postiti se, potiti se,ptáti se. Vz Mkl. S. 269. — Pozn. Některástřední slovesa, označující affekt duševníku př. zármutek, pojí se s dativem zvratnéhozájmena: hořekovati si, naříkati si, stýskatisi, toužiti si, libovati si. Mkl. S. 270. — Reciproca. Má-li se naznačiti vzájemné pů- sobeni : bijí se, perou se (vespolek) — C. prvotná (v. primitiva) a odvozená (v. deri- vata). Č prvotná, ježto z kořene svého činnosť nějakou v sobě drží: véz-ti, nés-ti zná-ti; při nichž již kořeny vez, nes, zna činnosť zna- menají. — Č. odvozená, jež z jména podstat- ného, přídavného a z jiných částek řeči povstala. Č. od jmen odvozená: odejmenná (denominativa), od časoslov odvozená (v. deverbativa. Mkl.) Kralovati, bujněti, dvojiti, ničiti (král, bujný, dvoj, nic). Zk., S. N. II. 312., Kz. Dobíjeti z dobiti. Mkl. B. 420. — Č. prostá a složená (v. simplicia et com- posita). Skládání toto děje se nejčastěji čá- sticemi, zvláště předložkami, řidčeji pak sklonitelnými řeči částkami: kratochvíliti, trudnomyslněti, vynésti, odnésti, dohoditi atd. Kz. — Č. neosobná (v. impersonalia), kterými se výrok činí bez vztahu na podmět určitý a jichž se jen v 3. os. jednot, čísla užívá (která bez všeho ohledu na podmět, od něhož děj pochází, jen to vůbec vyslo- vují, co se děje, Ht.): prší, blýská se, hřímá, jde se, setmívá se, praví se, mrzne, sněží, ochlazuje se, v krčmě se hrá a pije, bije čtyři hodiny. Zk., Ht. — Č. podstatná a pomocná. Pomocným časoslovem býti tvoří časoslova časy minulé, předminulý, budouci, konditional a rod trpný. — Č. pů- sobivá, činící, příčinná (v. factitiva), která vyjadřuji působeni k tomu, co časo- slovem prvotným se vyznamenává: plaviti — plouti, vařiti — vříti, trápiti — trpěti, mořiti — mříti, věsím — visím. Jsou také faktitivní, jimž žádné téhož n. příbuzného kmene tvary, k nimž by se jako faktitivní odnášela, neodpovídají: krmiti (činiti, aby se jedlo), pařiti, potiti, péci, škvařiti. Tn. C. působivá také taková, která označují, že jeden podmět činí, aby druhý podmět to konal, co kmen slovesa znamená: rozesmáti koho = činiti, aby se jiný smál; rozmlsati, rozpití koho. Mkl.S. 274., 263. — Č. okamžitá = jednodobá. — Č. záporná přechodná ozna- čují předmět genitivem, v lat. akkusativem. V již. Čechách mají genitiv jen pro větší důraz: Neměl ani hadru na se. .Nejní tam živý duše. Kts. Vz Genitiv. - Č. vyvíje- jící, jichž tvary nejen děj jmenuji, nýbrž i ve vyvíjení jeho představují: ležeti, padati, přejížděti. Dělí pak se na dvě hlavní třídy, vyvíjecí vícedobá a jednodobá. Vz víc v Tu. str. 159., 164. — Č. pravidelná, jež se pravidly té třídy, do které z kmene přítom- ného náležejí, ve všech formách spravují; nepravidelná, která v ohýbání z třídy časoslov, do niž patří, v jinou přestupují, jak: jedu, jdu atd. Zk., S. N. II. 313. - Č. schodná, kusá (defectiva), při kterých se nedostatek forem nalezá: dím, vece, vari. Zk. - Potom hleděti jest k způsobu a času, do kterého výrok padá. Způsob výroku je: a) ukazovací (modus indicativus), b) rozkazovací (m. imperativus), c) kondi- tional; ke způsobům počítají se také jména časoslovná: d) způsob neurčitý n. infinitiv (m. infinitivus); e) zp. dostižný n. supinum; f) příčestí n. participium; g) přestupník či přechodník (transgressivus). Vz Způsob, Infinitiv, Konditional, Příčestí, Supinum, Transgressiv, Rozkazovací atd. Zk. — O ča- sech vz Čas. — Konečně hleděti je při časo- slovech na osoby a na číslo. Osob jest tré. Osoba první je mluvící sám; osoba druhá je ta, ku které se mluví; osoba třetí je ta, o které se mluví. Osoby tyto jsou zase čísla jednotného aneb čísla množného. Dvoj- ného čísla se při časoslovech v Češtině již neužívá. Zk. Vz Kmen, Čas, Časováni, Rod, Třída. — Pozn. 1. Zač máme poklá- dati tvary: brdouc(brdovicnouti),břink (břink- nouti), bác, prask (prasknouti), skok, na Mor.: prásk, skók, smýk, chýt (vz tato slova s pří- klady) ? Těchto kmenův slovesních užíváme u vypravováni označujíce jimi děj rychle nastupující. Stojí místo určitého časoslova a staví děj do budoucnosti, přítomnosti a minulosti. Mkl. má za to, že jsou to nej- spíše zbytky starého, pravého imperativu. Vz víc v Mkl. S. 783. — Pozn. 2. Časo- slovo se někdy vynechává: Kdyby ne matky, byl bych to učinil. Us. (Mkl. S. 782.) - Pozn. 3. Jak se časoslova u výroku s pod- mětem shodují? Vz Shoda.