DD jest co do zvuku souhláska němá a- to střední souhláska zubná. Zk. Při zubňém d zavírá se průlina ústní vztýčením konce a, předního okraje jazyka k patru a otvírá se proudem mírným (při t proudem prudkým). Gb. Vz T, Hláska, V češtině činí se nad to rozdíl mezi tvrdým d a měkkým ď: první zní hrubě, tvrdě: dým, dub; druhé tence, měkce: dím, dědina. Zk. U Slovanův, kteří znají ł, zní d poněkud jinak než u Čechův; jazyk přiléhá totiž celou přední plochou k podnebí. Tentýž způsob vyslovovati d jest místy i v jižních Čechách. Kts.—D se před měkkými samohláskami na prvém stupni obměkčuje v ď aneb se na druhém stupni směžďuje v z (vz d se směžďuje v z). Když totiž po d následují prosté samohlásky pod- nebné, obměkčuje se d v ď; kde však by za ním státi měly dvě samohlásky, z nichž první jest i (tedy dvojhlásky: ia, ie, iu) anebo b (tedy ba, be, bu), směžďuje se d s násle- dujícím i neb b v z. (Podnebný živel (j) samo- hlásek podnebných splývá s d, které tímto či- nem stává se hláskou podnebnou, čili obměk- čuje se: hadi = had + j + i = haď + i, kte- réžto i, pozbyvši své měkkosti, není ani tvrdé ani měkké, jak vyslovení dokazuje). Bž. Zní pak měkké d (ď), jakoby k němu j přivěšeno bylo: dělo, ďas, ďobati, shromažďuji = djelo, djas, djobati, shromaždjuji. Taktéž v: bradě, chudí, choditi, dítě atd. Ht. Před a, o, u a na konci slova, kdež buď i (jako v impe- rativech, ku př. kliď, hleď, veď m. klidi, hledi, vedi) buď e vynecháno, znamená se takové d proužkem (ď): ďas, hleď, ne však před i neb ě: div, děva, tedy ne: ďiv, ďěva. Staří psávali: diewa, dias, diobati, diubati. Jg. — Místo ď píšou na východním Slovensku: dz. Vz Dz. — Po ď nepíšeme nikdy y, nýbrž vždy i a po d píšeme vždy y. — Ve jménech ženského rodu jako v: píď, zpověď atd., pošlých ze zakončení v -i (kteréž se ve slově máti a u Polákův ve mnohých ještě slovech udrželo; cf.: Potkala ho smrti (nom. sg.). Sš. P. 10.) mělo by se psáti ď, jako u Rusův a Polákův: piaď, ispověď, piedź, spoviedž, to však ode dávna v mnohých knihách z nedbalosti se nečiní (píd, zpověd), ač v obecné mluvě i v Čechách a všudy na Moravě (Brt.) praidelně: píď, zpověď (ne: píd, zpověd) se slyší. Jg. — D se střídá (vz Střídání) s jinými souhláskami, a to 1) s t. a) Ľ vyslovujeme a píšeme někdy za etymologické t za příčinou spodoby souhlásek, jako: dbáti m. tbáti, svadba m. svatba, (déšť m. dežďjest opak toho), kladba m. klatba, modlidba m. modlitba. — b) B vyslovujeme jako t za příčinou spodoby souhlásek, jako: hátka m. hádka, hlatký m. hladký a na konci slov, jako: plot m. plod, rot m. rod atd. - c) D se střídá s t, jako: drkati a trkati, nutiti m. strslov. nuditi, dolar a tolar, drobiti a trobiti atd. Ht, Bž., Zk., Jir., Hš. Vz T. — 2. S hrdelnicemi: g, h, k: čes. žídle a mor. žigle, Ht., angel-anděl, drčeti-hrčeti, dudlati -hudlati, hřepčiti a mor. dřepčiti, Zk.; ve východních Čech. a jinde: tudle m. tuhle, fándle, fangle — něm. Fahne, evandělium — evangelium. Jir. — 3. S b, m: drnčeti a drnkati — brnčeti, dreptati — breptati, dačkati — mačkati. Zk. — 4. S 1, n: čes. med — lat. mel, čes. devět a slov. devetb — lat. novem, Zk.; ve východ. Čech.: devandule — levan- dule, a místo prvního n, kdykoliv se dvě n vnitř slova setkávají: Adna m. Anna, sou- kedný - soukenný, vadna m. vanna, padna m. panna. Jir. — 5. S j: jetel — dětel, jetelina — dětelina, Jetřich — Dětřich, anjel — anděl, Ht., jahen — diakon, Zk., Jedi- baby — Dědibaby, rejší — radši (u Lito- myšle), Jir., mlejším. mladší v jižních Čech.; tak i: hlejte m. hleďte. Bž. — 6. S r. V Krko- noších: hervábí, Kadle, Kadlík, bernář m. hedvábí, Karle, Karlík, bednář, Kb., Jir.; v středních Čech.: Kadlík, kedluben z Kohl- rübe, Šb.; ve východních Čech.: meritace m. meditace. Jir. — 7. S ď v obecné mluvě v jihozápadních a středních Čech.: potaď, do- taď, posuď, votsujď, votkujď m. potad, dotad, posud, odsud, odkud. Šb. Také na Mor.: snaď, hneď. Jg. - D (dj) se 1. směžduje v z a) před i a e v praesentu: hlodati — hlodám či hlozi (m. hlo-di-u), hlozeš atd., Ht., Bž.,; u starých též: razi (m. radiu), vizi (radím, vidím). V imperativech: jez, věz a viz, slov. jedz, vedz, vidz, od jed, věd, vid. Ht. — b) Před — ěn (m. ien.) v příčestí trpném minulého času časoslov čtvrté třídy (v-iti): rozen (m. rodi-en), hozen (od roditi, hoditi), souzen — souditi, ale tez i: rozvaděn, děděn, cíděn, zděn, Ht., sr. též seděni a sezení, čaděn a čazen, Bž.; ale na Mor. a na Slovensku ne: probuděn, vypuděn, súděný, ošuděný (souzený, ošizený); jenom urodzený (Ht.) a v Opavsku: vypudzen. Šb., Šf. — c) V opětovacích v -ěti odvozených od časoslov čtvrté třídy (v -iti), Ht., sázeti, házeti od sa- diti, hoditi; ale ve slovesech odvozených v západní Moravě se nemění: vecháděť (vy- cházeti). Šb. — d) Před -uji, když časoslova sem patřící z časoslov čtvrté třídy jsou tvo- řena: rozsuzuji, vyhazuji (rozsuzovati, vy- hazovati od souditi, hoditi). — e) Před-e u jmen podstatných rodu žen. (vlastně před ja) a před příponou -an (m. -jan): příze m. přídja od předu. (Hráze, meze, tvrze. Ht., Bž.). Vz -an. Ale u jmen podstatných rodu středního v-ě ukončených d se nemění: medvídě od medvěd (poněvadž jest tu ě střídnicí e. Bž). — f) Před -e n. -ě v komparativech adverbií: zad — záze, snad—snáze, posléze (naposledy). Ht. — 9. U jmen přídavných v -í od sub- stantiv živé bytosti znamenajících, jen někdy. hovado — hovězí, Ht., ale medvědí. — h). Před -ina jen v: hovězina m. hovědina. — i) U starých také: mlazší od mladý, nyní: mladší. Jg. Vz Tvoření. — 2. Před l a t rozlišuje se d v s : vlasť m. vlad-ť, pasť m. pad-ť, slasť m. slad-ť, pověsť m. pověd-ť (věděti), Bž., strasť m. strad-ť (od strádati = lat. pati), klásti m. klád-ti (kladu), housti m. houd-ti (hudu), závisť m. závid-ť (od zá- viděti), housle m. houdle (z koř. hud v hudu), jesle m. jedle z koř. jad (jísti), vésti m. véd-ti od ved-u, krásti m. krád-ti od kradu. Ht., Zk. Ale před l řídčeji než před t a to jenom tenkrát, následuje-li měkká samohláska: housle, přeslice m. předlice od předu; pakli následující samohláska jest nepodnebná, tedy ne: sádlo, prádlo, sedlo, mýdlo, též jedle na rozdíl od jes-le. Ht., Bž. — 3. D s násle- dujícím s směžďuje se v: c: dva + deset dvadset = dvacet, jeden na deset = jedenadst = jedenáct. Ht., Bž. Vz Číslovka. - D se vsouvá do skupenin nr, zr, sr, Ir a jinam: pondrava m. ponrava od pon- rěti (nořiti), v obec. mluvě: zdřejmý m. zřejmý, Zk., zdráti, zdrostu, zdrovna, zdralý, uzdřel m. zráti, zrostu, zrovna, zralý, uzřel, Ht., Gb., (Mus. 1852. I. 174.); ždmu m. žmu, Šf.; Jindřich — Jindra — Henricus, Ht.; pravidlo, křídlo (jihoslov. pravilo, krilo), Šb.; mázdra, nozdry, más-d-ra, nos-d-ry m. másra (maso), nosry (nos), Ht., Kt.; Oldřich z Ulrich (ač by mohlo býti též z: Udalricus), Bž.; sedlák od selo = pole, ves, Jg. (není-li selo m. sed-lo od koř. sěd- (seděti), sr. Sitz ve vý- znamu podobném = místo, kde kdo se usadil, jako lat. sedes. Bž.); v Krkonoších: berdla, kondejšiť, kozdelec, uzdřím, podmláska m. berla, konejšiti, kozelec, uzřím, pomlázka, Šb.; ve východních Čech.: zdřetel, podezdřele, šku- dlina m. zřetel, podezřele, škulina, Jir.; ždí- mati m. starslov. žimati, Ht.; v již. Čech.: perdle, berdle, paždí, na konci: zded, zdedle m. perle, berle, paží, zde Kts.; v Petrovicích (v Berounsku) často d před l v -ala kladou: cvrčadla, kvíčadla, píšťadla m. cvrčala, kví- čala, píšťala. Dch. Durditi od dur, kydati od ky-nu ve smyslu házeti, rydati od řv-u, ru- ju. Zk. Ve žďár (m. z-žár), dlážditi, drážditi, ježdík (od jež), možděnice (m. moz-ženice od moz-hu), roždí (od rozga), Drážďany (od dřiezha), strč. zabreždenie (od brězg = dilu- culum), droždí (od drožiti = kvasiti), hmož- diti (mozg), hmoždíř (mozg), ano i zdroj m. zroj, Kundrat a Kundratice z něm. Konrad; zrada, ale polsky zdrada. Gb. Uvedení do mluvnice české, str. 28. — 30., tam více a vysvětlení; Bž. Konečně vsuto jest d ve jdu od koř. i = lat. ire a v bu-d-u od koř. bu = esse. Mkl., Bž. — Před d na Mor. rádi vsouvají n: prindu, vyndu, nedondu, Sš., nende to m. přijdu, vyjdu, nedojdu, nejde to; v Čech. v obec. mluvě: přidu. Prk. v příbr.
programmu. 1870. — D se vysouvá, ale před l a n v západních slovanských řečech zřídka: selka — sedlka, moliti — modliti (koř. ml.); v strčes. památkách před l: kadilo, kúzelník m. kadidlo, kúzedlník, Ht.; ve vý- chod. Čech.: céra, práznej, vonyno, šfovka m. dcera, prázdný, ondyno, dšťovka, Jir.; v jižních Čech. v středosloví: pozní, selckej m. pozdní, sedlský, Kts.; ve slovech: dám (dadm; kmen praes. dad, kořen da, sr. da-re lat.; vz Dáti, Dada). Dle jiných lépe béřeme za kmen a zároveň kořen: cla, dad pak jest jen rozšířený původní kmen da, ku kterému lze správně přípony přidati: dá-m, dá-š, dá-(t), dá-me, atd. Cf. lat. da-re, řec. dí-dm-ui, koř. do- (Bž.); vím (vědm), jím (jedm), jel (m. jedl od jedu, šel m. šedl od šed), Ht.; v obec. mluvě: srce, svěčiti m. srdce, svědčiti. Ht. — Jména v d ukončená jsou rodu muž., skloňují se dle prvého sklonění ,Páv a strom' a mají ve vokativě sg. raději e než u: hade, sude. O lokale vz Lokal. — Jména v ď ukončená jsou rodu ženského a skloňují se dle ,Kosť : čeleď, i; jen: haď a hřaď (v obec. mluvě také: loď) dle: ,Daň´. — D přípona substantiv: píď od piati n. píti. Vz Mkl. B. 208. — D v cifrách římských: D = 500. D jako skrácenina: D = Decimus, Dedicavit, Deus, Dictator, Divus, Dominus; na receptech: D = detur i. e. dejž se. Bž. Vz S. N. — Ľ na rakouských mincích znamená místo ražení: Štýrský Hradec. — V hudbě zna- mená d ton i částku nástroje takový ton vydávající jako druhá struna na houslích atd. Jg.
