2. Píti2. Píti, piati (zastr. pieti), pnu, pni (pněme, pněte), pna (pnouc, pnouce), pnul a pjal n. pial (lépe než pal; zastr. piel), pjav (pjavši, pjavše, vz Bž. 183.), pnut, pnutí, pjat n. piat (lépe než pat), pětí; pínati,pínávati. Vz Kt. 65., Kz. 109., Dvojhláska. Češi říkají pnouti, pnul, ale ve složených časoslovech: píti, pjal, pial milují. D. Píti od piji a pnu, za příčinou zřetelnosti říká lid píti (piji) — pnouti (pnu). Gb. Uv. 35. Kmenové nosovky m, n měníme s předcházející (slabou) samo- hláskou v nosové samohlásky, kdykoli při- stupuje k nim přípona souhláskou se počí- nající : ??n-ti = pęti = piati č. pjati. Stříd- nice -ia- přehlasena byla v -ie-: pieti; tím lišila se slovesa sem náležející dostatečně od sloves tř. I. 7.: pieti — píti, žieti — žíti, jieti — jíti a p. Když však ve 14. stol. -ie- súženo v -í-, povstala nezřetelnost: píti = bibere (piji) a tendere (pnu), žíti = vivere (žiji) a metere (žnu), jíti = prehendere (jmu) a ire (jdu), najíti = invenire (najdu) a con- ducere (najmu). Obecná mluva chtíc nezře- telnost tu odkliditi, přeložila slovesa do to- hoto oddílu náležející do třídy II.: pnouti, žnouti, jmouti, najmouti a p., řeč spisovná pak drží se tvarů: pjati, žati, jati, najati, ťati atd. Bž. 182. Jednoduchého slovesa pí- nati nyní neužíváme, ale složených: napí- nati, připínati. Píti, jsouc složeno s předlož- kou, v obecné mluvě v přícestí minulého času masc. podržuje jen p: zapnu, zap (ale: zapla, zaplo); zap si kabát. Jir. P. = tá- hnouti, spannen, strecken, dehnen; spínati, zapínati, svazovati, knüpfen, heften, zusam- men fügen, anhängen; p. se = natahovati se, sich dehnen, strecken; vypínati se, sich aufblähen, sich brüsten, stolzen. Jg. — Vítr, oheň — neumějí než zhůru se pnouti. Kom. Věže, vlasy zhůru se pnou. Kůň se pne (spíná). D. — co (kam). Jelen s krásnýma rohoma v listie piená (=píná) táhlé hrdlo. Rkk. 46. Jiná touha pnula srdce jeho, lépe: pudila. Km. P. se v co. Chč. 446. — se, koho k čemu: milka k srdci. Nej. P. se k vý- sosti. Dch. — se po čem. Chmel se pne po plotech a stromích, pýcha po vysokých lidech. Ros. Břečťan po zdi se pne. Žalansk., D. — čím kam. Strom kořenem zhůru do povětří se pnoucí. Kom. L. — co na koho: oči (= opříti). Jg., Šm. — se (s čím) nač. Se svým uměním co medvěd na dřevo se pne. Smrž. Na výš (zhůru) se p. Kom. — se nad koho. V hrdosti nad jiné sě p. Št. N. 46. Neb vždy jedni nad druhé chtie se pnúti. Let. 121.
