Jmen vlastních užíváme v pluraluJmen vlastních užíváme v pluralu, když muže podobné povahy míníme; při jménech míst, když potomstvo zakladatelovo nebo polohu místa znamenáme aneb když obyva- telstvo místo země samé klademe: Ciceronové, Vergiliové = muži, jako byli Cicero a Ver- gilius
. Toho roku Prachatice (m. Prachatici, potomci Prachaty) shořely. Háj. Vz Budějo- vice, Litoměřice
. Byl s ním v Němcích
. Svěd., Zk. —
Jméno vlastní má u sebe pří- vlastek, ale v latině ne. V lat. se musí ku jménu vlastnímu přidružiti jméno obecné jakožto apposice a k tomu teprva připojiti přívlastek. Moudrý Plato = Plato, homo sa- pientissimus. Udatný Cato
= Cato, vir for- tissimus. Ale adjektivum přistupuje v lat. přímo k jménu vlastnímu na rozlišenou více osob téhož jména. Cato major, Alexander magnus. Kos. —
Pozn. Podstatně j. nahra- zuje j. přídavné přívlastkové: ptáček bez- perák; stromek bezlisták. Er. Syn jedináček. Mkl. —
Psává se špatně: Smlouva mezi Josef Novákem a Václav Malým m. mezi Josefem a Václavem
. Šr —
Dům Jana a Marie Koldovských manželův. Je to pan Koldovský, Kolda či Kold ?
Lépe: Dům Jana Koldovského (Koldy, Kolda) a manželky jeho. Šr.
Tomáš a Anna Novák, šp. m. T. Novák a Anna, manželka jeho. Statek manželů Čeňka a An- tonie Mrzkošových šp. m
. statek Čeňka Mrz- koše a Antonie, manželky jeho. Cf. Pomo- dleme se za Jana Dlouhého a Marii manželku jeho. — Marie Tichý, Anna Čížek
šp. m. Tichá, Čížková. — V
titulech, v nichž vy- jadřuje se i původ jejich
od nějakého místa, klade se
genitiv téhož místa s předložkou z (Brs
. 10. ): Václ. hrabě z Kounic, Aleš z Ko- lovrat (Kounice, Kolovraty
, Mitro vice, Lob- kovice jsou místní jména a Kounic atd. za- staralé genitivy. Vz Dolany). —
Pozn. Užívá-li se
jména místního jen v sg., zůstává ovšem i praedikat v singularu: pán z Klenova, z Hradce
. Karel kníže ze Schwarzenberka, Josef z Waldsteina a Wartenberka
(ne: z
Waldstein — Wartenberků). —
Není-li praedikat jménem místa, klademe jej do čísla množného: pán z Matasův, Klicperův. T
aké
dle
mluvy lidu: pan hrabě Černín, Martinic. Os. —
Jali skloňují jména vlastní ukončená v -e (Chýle)? Vz o tom v článku: E. —
Vlastní jména v
o ukončená skloňují se dle Brs
. 9. takto: v dat
. a lok
. mají koncovku -ovi (Sluníčkovi); akkus. rovná se genitivu (Sluníčka) jako při jménech hrabě a kníže
, kdež také bývá akkus. roven genitivu; v pl. dle Páv. —
Vlastní jména ukončená v:
s,
z, x skloňují se dlo, Páv. ' Lid říká: Pod' jsem Krause, Maxe (dle
, Páv')a
ne: Poď sem Krausi, Maxi (podlé, Hráč'). —
Vlastní jména ukončená v
a s předcházející souhláskou a)
tvrdou dle, Despota, '
ß) měkkou dle, Báča'; vz
více na str. 7. b. ř. s h. 5. a násl. —
Jména vlastní ukončená v ů: Vávrů
, Petrů, Vítů nejsou původně nic jiného než adjekt
. přivlastňovací v
-ův, v nichž koncovné
v lid v muž. rodě pravidelně vypouští říkaje: To je cera Vítova, ale: to je syn Vítů (m
. Vítův)
. Tedg je skloňujme jako adjekt. v -ův. To je Vítů; obdržel list od Vítova (syna); šel k Vítovu (synu); navštívil Vítova (syna) atd. Skloňování takové shoduje se úplně se skloňováním ruských jmen v
-ov a
-ev, která jako česká nejsou leč tvary přídavných jmen
, jichž některé zbytky i česká, místní jména v původním tvaru zachovala, náleží pak sem: Pelhřimov = Pelhřimův hrad, Pavlov = Pavlův statek. Vst. Brs. 10. se s tímto návrhem celkem shoduje, jen že v instr. místo přípony -ým (otcovým) navrhuje příponu -em s panem Petrovem. Brt. navrhuje, abychom ani instru- mentalu nevyjímali tato jména jako adjektiva possessiva venkoncem dle, Otcův' skloňu- jíce. Pan Bílek a jiní vypravují, že tato jména na Táborsku se neskloňují a myslí, že jsou to genitivy pl
.; jen v dat. pl. užívá prý se někdy přípony
-ům: šel k Vávrům. S tím souvisí, co píše Ht. v Sr. ml. 225: Jména přídavná na
-ův vznikla z genit
. plur. (Jména přídavná) na
-ovic zachovala ještě i množný dativ: šel k Budinovům, sládkovům atd. Uváděje toto jakožto zvláštnosť obecné mluvy kraje táborského
, neradím nijak, aby se tato jm. neskláněla. Vz -ův. —
Jména vlastní žen- ských osob tvoří se od mužských takto. 1. Je-li mužské příjmí formou svou jméno podstatné (Vyskočil, Žižka), tvoří mnozí z něho příjmí ženské osoby
a) vdané pří- ponou
určitých přídavných jmen: -ová: paní Vyskočilo
vá, Žižkova,
gt. Žižkové, podlé , Nová, ' vz Nový;
b) svobodné příponou
pří- davných jmen přivlastňovacích: slečna Vy- skočilo
va, Žižkova, gt. Žižkovy; skloňuje se dle, Otcova, ' vz Otcův
. Tyto přípony připo- jujeme nejsnáze k genitivu, vypouštějíce jeho příponu: Kosek, Kosk-a, Kosk-ová,
ne: Ko- seková; Vrabec, Vrab-ce, Vrabc-ová
ne: Vrabec-ová. —
Pozn. Paní Hanušová, Svo- bodová. Ale: choť, žena Hanušova, Svobo- dova,
ne: choť Hanušová, Svobodová; zde není Hanušova atd. vlastním jménem pod- statným, nýbrž jenom jménem přídavným přivlastňovacím. (Os. ).
Lid místy skutečně tento rozdíl mezi vdanými a svobodnými činí. Mařo, Mařenko Zikmundova; Baro, Baruško Kulichova; Ta Káča Kubíkova dlouho líhá. (V Jičínsku). Er
. P. 75. Žádná není tak či- perná jako Lidka Hájkova (Z Hradecka). Er. P. 246. —
2. Má-li mužské příjmí formu přídavných jmen (Podlipský, Selibovský), tvoří se z něho příjmí ženské osoby
a)
vdané, položíme-li toto přídavné do rodu ženského: paní Podlipsk
á, paní Selibovsk
á,
b) svobodné, dáme-li toto přídavné do
gt. muž. rodu: slečna Paseckého n.
do gt. pl.: slečna Selibovských.
Lid říká: Byl jsem u Tichejch; dcera Tichejch,
ale: paní Tichá. —
Výjimkou tvoříme ženská jména osobná od takových jmen mužských, která mají formu přídavných určitých jmen jednoho zakončení:
Krejčí, dle 1.
a) paní
Krejčová, ale dle 2.
b) slečna Krejčího n. Krejčích,
ne: Krejčova. Jako pan obroční, paní obročňová, důchodní — důchodňová, slečna obročního, důchodního. Na Moravě: paní i slečna Krejčího. Mřk. Sem patří také příjmí mající formu neurčitých přídavných, ku př.
Vávrů, Vašků (vz nahoře), gt. Vávrova, Vaškova (dle Otcův, poněvadž Vávrů Vávrův). Dle pravidla
1. b) obdržíme: paní Vávrova (dle „Otcova, " vz Otcův), nikoli: Vá- vrová (to by byla žena Vávry, nom.
Vávra, ale zde máme:
Vávrů) a dle 2
. b) slečna Vávrových. Rusky: Demidov, kněžna Demi- dova.
Někteří nešetří rozdílu mezi ženskými osobami vdanými a svobodnými. Ale je prý to proti zvyku starších českých spisovatelův a lidu a proti určitosti
. Dle J. K
. ve Školníku 1861., str. 222. V červenci r. 1876. usnesli se učitelé pražských obecných škol na tom, že se tohoto rozdílu šetřiti nemá a pro to ve školách dívčích v katolozích a na čtvrt- letních zprávách od té doby píší: Božena Kottová atd. Za příčinou tohoto usnesení povstal brzy na to v, Pokrokiť učený spor mezi zástupcem pražských pp
. učitelů, Javůrkem a Fr. Prusíkem; p. prof. Javůrek dokazoval, že máme říkati a psáti: paní Javůrkov
á, slečna Baudišov
a atd. Kommisse širším sborem Matice české ku sestavení Brusu jazyka čes. zřízená usnesla se většinou hlasů takto (vz Brs. 11. ): Dle přídavných jmen přisvojovacích nyní často skloňují se vlastní jména žen. rodu na -o
va, znamenají-li osoby svobodné, aby prý se rozeznaly od osob vdaných s kon- covkou
-ová. Tak prý znamená Anna Mráčková svobodnou, A. Mráčkov
á pak vdanou či paní. Než rozdíl ten mezi
-ova n -ová jest původu nového, na starých listinách nezaložený a nad to i zbytečný. Vždyť takovými tvary má se naznačiti vlastní jméno osob ženských a nikoli jakýsi přivlastňovací smysl, který by byl při svobodných osobách zletilých a svéprávných dokonce absurdní. Pišme tedy Anna Mráčková atd., nechť tato jména znamenají paní anebo slečny; rovněž říkejme: slečna Marie Pří- borská (slečna Ludmila Krejčová) m. slečna M. Příborských atd. (což by ve smyslu při- vlastňovacím býti musilo). Jiní navrhují, abychom tato jména i paní i dívek příponou possessivných adjektiv
-ova tvořili: paní Kvapilova, slečna Kvapilova a dle toho: paní Příborskéko, slečna Příborských. Brt. myslí, abychom na určitém pravidle se ustanovili a k tomu účelu návrh jmenované kommisse přijali, aby čtenář věcí neznalý věděl
, kte- rého pravidla se držeti má. Spor není posud ukončen. Nechci rozhodovati, co jest nej- lepší, ale zdá se mi, že návrh kommisse ko- nečně zvítězí, poněvadž slečnám lahodí a uči- telstvo se s ním shoduje. —
Stran jmen: důchodňová, Krejčí, Brikcí, Jiljí, Jiříatd. vz tato slova. —
Někteří na dopisech, na před- pisech atd. tam, kde datum psáno jest, no- minativ jmen místních kladou: Praha, dne 5. července 1872. Ale to není český způsob psaní, máť býti: V Praze dne atd
. 1 na ná- pisech jména správně sklánějme: Panu Ve- selému (
ne: Veselý-mu), Panu Vrabcovi (
ne: Vrabec-ovi). Tak se nemluví a tedy ani tak psáti není dovoleno. —
Jména spolků, firem se skloňují. Tedy: Knihkupectví Kober šp. m. Kobrovo. Nákladem J. Kober šp
. m. Jana Kobra. Cirkus Stark šp. m. Starkův. To vyšlo ze spolku Zora šp. m. Zory. Restaurace Železný
šp. m. R. Železného
. Dle Brs. 10. můžeme pro větší zřetelnosť (zvl
. v listinách) klásti i nominativ, opatříme-li název uvo- zovacími znaménky (, ')
. —
J. =
pověst, do- mnění (dobré n. zlé), der Name, Ruf, das Gerücht. J. dobré, slavné, veleslavné veliké
, chvalitebné, poctivé, zlé
. V., Bs
. Vzat byl na znamenité j. ve válkách. Vz Slovo. Bs. Dobré j. mezi lidmi míti. Us. Dobrému jménu ubližuje se potupným malováním, cedulemi zrádnými, haněním, nářkem a utrháním; kterak se stávaly výstupky tyto? Vz Rb. str. 254. -356. Zachoval dětem dobré j. Ml. J. věčné si udělati (oslaviti se). V. Po dobrém jménu státi, dychtiti, o dobré j. se starati, zlého jména dojíti, j. něčí hyzditi, jménu dobrému utrhati
, na dobrém jménu někomu ubližiti. V. Dobrého jména si dobyti. Br.
, V. Dobré j. stojí víc než všecko bohatství. Vz Bohactví. Lb.
, Jg. Dobré j. nejlepší dě- dictví (Honesta fama est alterum Patrimonium). č. —
J. v mluvnici =
částka mluvy, lat. nomen. Jméno podstatné (substantivum)
, j. přídavné (adjectivum), číselné (numerale), zá- jmeno (pronomen), časoslovné (verbale n. ) atd. —
Jména podstatná: a) J. vlastní (nomina propria) znamenají jednu zvláštní osobu n. věc n. zvláštní jednotlivý rod n. jednotlivé národy a kmeny: Jan, Svoboda, Čech, Morava
, Praha
, Labe, Krkonoše, Ko- lovrat. Jak se skloňují? O tom vz na hoře. —
Jm. srostitá (konkretná, n. concreta) na- značují představu osoby n. věci smyslné (vi- ditelné, slyšitelné atd. ) samostatné: bratr, pták, vůl, strom, stůl, člověk, soudce, řeka atd. —
Jm. odtažená (abstraktná, n. abstracta) naznačují představu osoby n. věci nadsmyslné, rozumem n. obrazotvorností naší tak myšlené, jakoby byla viditelná, slyšitelná atd., hlavně jména vlastností a činností: duch, pýcha, krása, láska, stáří, volnost', poctivosť, chu- doba, bázeň, učení, cvičení atd. —
Pozn. Srostitých jmen užíváme v pl., když na mysli máme jednotlivé části, vrstvy, způsoby, z nichž hmota těch jmen jest. Tu rýževníci dobrá zlata z pískův prali. Háj. Mluvíme o vodách, deštích, o žitech atd. —
Odtažených pak jmen užíváme v pl., když zření máme k rozličným časům n. místům, na kterých se děj jména opakuje neb k rozličným způsobům, jak v skutek vstupuje aneb k množství osob, na které se táhne. V té zemi častí morové a hla- dové byli. Háj. Veliká sucha byla. V. V
y- pravuje všecky chvály tvé. Br. Mluvíme o pomstách
, smrtech atd. —
Jm. obecná jsou jména naznačující jednotlivé osoby n. věci stejného druhu: král, voják, kniha
, růže. —
Jména hmotná jsou jm. srostitá naznačující věci, jejichžto nejmenší díl též jméno má jako celek: mléko
, zlato
, železo, křída. —
Jm. hromadná jsou jm
. srostitá naznačující soubor jednotlivých osob neb věcí: lid, vojsko
, stádo, obilí. —
Pozn. Jm. hromadné může výrok v pl. míti. Vz Přísudek, Enallaga, 2. —
Jm. vlastností naznačují vlastnosti osoby n. věci: krása, udatnosť, mladosť
, délka. —
Jména činnosti naznačují činnosti osob a věcí: běh, běhání
, skok, skákání, volání, malování. —
Jm. podstatná časoslovná (subst. verbalia), která od časoslov odvozena jsou: skákání, malování atd. —
J. zdrobnělá, zmenšovací (nom. deminutiva), jimiž se osoba n. věc zdrobňuje: človíček, tatíček
, chlebíček, ko- zička
, buchtička. Vz Tvoření slov. —
Jm. zhrubělá: chlapisko, chlapina, babizna. Bž
. —
Jm. podstatná odejmenná (subst
. denomina- tiva), která od jmen jsou odvozena. Odvozo- vání toto činí se příponami: kněžs
tvo, pan
ák, dobro
ta. —
Jména podst. nadbytná, která mají nadbytek tvarův aneb kmenův: símě — semeno, břímě — břemeno, máti — matka, dci — dcera, pradlí — pradlena, —
Jména různosklonná (heteroclita), která své skloňo- vání mění přestupujíce z jedné třídy kmenův do druhé: hráz (dle, Daň') — hráze (podlé , Růže), símě (podlé, Rámě') — rameno (p. , Slovo'), kámen má v dat
. kameni (Plášť) n. kamenu (Strom), lid (Strom) — pl. lidé (jako Hosť), dítě (Kníže) — pl. děti (Kosť). —
Jména schodná neb nedostatečná, která mají nedostatek forem ku př.
a) nemají pl.: člověk, dítě;
b) nemají sg.: ostatky
, rty, drtiny, ostružky atd. — Vz Podstatný. —
Jména podstatná jsou rodu mužského, žensk. n. středního. — Významem jsou
a)
muž. rodu jména podstatná
, která mužské osoby aneb bytosti znamenají: muž, manžel
, žák,
Bůh, anděl; nad to jména měsíců: leden, únor atd. —
b)
Ženského rodu jména pod- statná, kterými se znamenají osoby a bytosti ženské: paní, manželka, hospodyně, Lada, Živa. —
c) Rodu středního jsou jména mladých lidí a zvířat na e neb ě (kmen na -ět): dítě, děvče, pachole, kozle, orle, vlče.
Kníže a hrabě, neužívá-li se jich právě o mladých knížatech a hrabatech
, jsou i rodu muž. Jednotlivá písmena konečně vždy středním rodem ozna- čujeme: krátké
a, dlouhé
á, temné
k. —
Pozn. U zhrubělých jmen na
-ina a
-isko užívanější je rod koncovkou než významem určený: chlapina
, f., chlapisko, n. (Zk.; Ht. Sr. ml. 171. ). —
Zakončením jsou jména podst. rodu muž., žen. a střed. Jména končící se
a) na tvrdé souhlásky: h, ch, k, r, d, n, t, b, p, f, v, s, z,
l,
m;
b) většina na měkké souhlásky: c, č, š, j,
r,
; c) některá na
y toliko v
pl.
užívaná (hody, mravy, okovy, rty, schody atd. )
jsou rodu muž. — Jména končící se
a) na
a,
e, ě;
b) většina jmen měkkými souhláskami ď, ť, ň, ž zavřených;
c) jména na y
, e
, ě jen v množném čísle uží- vaná (dudy, kalhoty, krajky, dvéře, jesle, kleště; jsou jednotlivěve slovníku jmenována)
jsou rodu ženského. — Jm. končící se 1. v
o a í (kromě některých jako: biblí, paní, lodí, švadlí, pradlí, kvitancí atd. ); 2. na
a jen v pl. užívaná; 3. cizí na
-um; 4. jm. na
-stě, -iště; 5. na
e, která nejsou feminina: Labe, poledne; na
e m.
es: nebe; na -
me: břímě, dýmě, písmě, plémě
, rámě, símě, témě, vémě; na
e, ě m.
et, ět z
ent: doupě, hyžle, poupě, vole, tvořená podlé jmen mla- dých lidí a zvířat též středních. (Ht. Sr. ml. 174. )
jsou rodu středního. —
Jm. složená řídí se rodem posledního slova: zeměpis, vodotok.
Slovo, mysl'
jest v slovech slože- ných rodu muž.: úmysl, smysl, průmysl atd.
Výjimky zaznamenány jsou u jednotlivých slov. — Některá jména jsou rodu
společ- ného (g. communis) t. j. rodu muž., když o osobě mužské, rodu žen., když o bytosti ženské řeč jest, ku př.: hosť, choť, přímluvce
, obhájce atd. Při jménech zvířat rozeznáváme rod přičiněním
samec, samice: vrabec samec. — Při rodě muž. rozdíl činíme mezi jmény životnými, jimiž bytosti živé a mezi jmény
bezživotnými, jimiž bytosti neživé zname- náme: holub, muž — dub, meč. — Zk. 20. Kz. — Vz Slovo, Rod. —
Jméno přídavné, vz Přídavné jméno. —
Jm. číselné, vz Čí- slovka. — Vz Zájmeno. —
Ve jménu Páně, Boha, božím, im Namen. Ve jménu Boha ko- rouhve vyzdvihneme. Br. Ve jménu mém zač byste koli prosili otce. Br. Ve jméno otce,
šp. prý m. ve jménu otce, Knst.;
ale jest to dobré, sr.: Ve me božie jáz tě mažu. Výb. I. 78. (Brt. ). —
Ve jménu čím, na jméno čí, jménem čím — za něho, in Jemands Namen, für ihn. V. Ester pak oznámila králi jménem Mardocheovým. Br. Pozdravte ho jménem mým. Jg. Řekni mu mým jménem. D. —
Pod jménem, jménem =
na pohled, dem Namen nach. Přítel jménem toliko. Jg. Pod jménem = pod zástěrou, pod pláštěm, pod zámyslem. V. —
Ze jména, jménem, jmény (pl. ) =
jmenovitě, namentlich. V počet chva- litebných žen v lidu božím ze jména vložena. Br. Jmény mnohé krále popisuje. Troj. Ze jména něco vyčísti, vyjmenovati. Nz. — Na jme (jmě, na Slov.
= obzvláště, besonders, vorzüglich). Dobrý kožuch na jme v zimě. Šf.