DědicDědic. Mkl. Etym. 45. Cf. Kram. Slov. 86. Za strč. dědič (= tś) máme nyní dědic (= ts) a dědič. Gb. Hl. 100. Cf. C i v dod. Dědiči! Bž. 86. D. původně ten, kdo od předka (děda) jistého rodu pochází. Tov. Bdl. 132. O právech a povinnostech dědiců ve starší době vz Cor. jur. 407. Tov. 129., 132., Kn. drn. 128., Vš. Jir. 174., Zř. zem. Jir. E. 11., F. 6., S. 28., D. 25. D. po dědici, der Erbeserbe. J. tr. Proto pohoní jej na otcově místě jako d. z těch peněz. Půh. II. 100. A jakžkoli jest veliká zlosť muži cizo- ložiti: však sé nad to ženě obtieží, tiem, že ona učiní dědice ne z dědicóv. Št. Kn. š. 92. — D. = homo hereditarius, svobodný člověk, králi bezprostředně poddaný, ač k šlechtě nenáležel. Kn. rož. čl. 115. — D. = patron. D.
slovenský, sv. Prokop. Hr. ruk. 3.
