DědicDědic. Mkl
. Etym. 45. Cf. Kram. Slov. 86. Za strč. dědič (=
tś) máme nyní dědic (= ts) a dědič. Gb
. Hl. 100. Cf. C i v dod. Dědiči! Bž
. 86. D. původně ten, kdo od předka (děda) jistého rodu pochází. Tov. Bdl. 132. O právech a povinnostech dědiců ve starší době vz Cor. jur. 407. Tov. 129., 132., Kn. drn. 128., Vš. Jir. 174
., Zř. zem. Jir. E. 11
., F. 6., S. 28., D
. 25
. D. po dědici, der Erbeserbe. J. tr. Proto pohoní jej na otcově místě jako d. z těch peněz. Půh. II
. 100. A jakžkoli jest veliká zlosť muži cizo- ložiti: však sé nad to ženě obtieží, tiem, že ona učiní dědice ne z dědicóv. Št. Kn. š. 92. —
D. = homo hereditarius,
svobodný člověk, králi bezprostředně poddaný, ač k šlechtě nenáležel. Kn
. rož. čl. 115. —
D. =
patron. D.
slovenský, sv. Prokop. Hr. ruk
. 3.