2. Šť2. Šť v 15. věku počalo nastupovati mí- sto šč, mívaliť staří: oščep, ščít, ješče, bo- jišče: nyní: oštěp, štít, ještě, bojiště; ale místy v obecné mluve a na Mor., Slov. a ve Slez. se šč {chč) udrželo: ščastný, ščestí, Ščepan, ščekať, ščít (vz Brt, Mtc. 1878. 7.), vz Chč, Sč. — Sč m. šč, se jest znakem ná- řečí českého: ohniště, v Polště, lidští. Šf. — St povstává obyčejně z sk a st: tisknu — tištěn, vojsko — u vojště, hustý — houšť, pustý — poušť, mastím = maštěn. Vz Sk, St; — St a št se střídají s č: čvat, mo- ravčí m.: štváti, moravští; malenovčí (vždy po v), na mor. Zlínsku, Brt.; slovenština, franština, slovenčina, frančina. — Jména žen. rodu v -šť ukončená skloňují se podlé Dan.
