ĚĚ, či cyrillské
jať je sice původem svým dvojhláskou, ale za pravou dvouhlásku přece nelze ho pokládati, ačkoliv po retnicích dva rozličné zvuky
i a
e v jeden splývají, pro- tože jest
ě krátké a pravá dvojhláska dlou- hou býti musí. Vz Dvojhláska.
Ě se vyslo- vovalo jako ai, lat. ae, jak z jiných jazy- kův vidíme: řec.
Kalóajj, lat. Caesar, něm. Kaiser, CěsarB, domě m. domai (Zk. );
iíaiiiwv, eolvii, ouía, jimž v strslov. děmun~E>, penik'B a věd stojí oproti
, litav. klaips — chlěb, baisus — běs, maišas — měch, dim. měšec; chlěb, goth. hlaibas, nněm. Laib. Ht. Zv. 59., 60. Potom se, jak se zdá,
pře-
smyklo ai v ia, běžné posud u Polákův: miara, viara, viatr. V českoslovančině: hořal, leťal, viďal, kde
i předcházející souhlásky změk- čilo; nyní: hořel, letěl, viděl. Ht. Zv. 60. Druhá proměna prazvuku
ai je přehlasování přesmyknutím z něho povstalého
ia v
ie; z
ie vzniklo pak
ě tím, že každá z obou hlásek polovice váhy své pozbyla a tím dvoj- hláska se zkrátila;
ie jest běžné posud u Slo- vákův: miera, viera, vietor. V strčes. též
ie až do 16. stol., od té doby v
í: cěsar, cjesař, císař. (Jir. )
V nové češtině stáhlo se v í, po
l v
é: míra, vítr, víra, chléb, chlév, mléko,
ale: slíditi, lípa (Jir. ). Ht. Zv. 60. Ale v sla- bikách krátkých slovenčina tak, jakož i bul- harčina a slovinčina v nepřízvučných, pra- zvuk
ai v e
zúžila: merica, verný, povetrie;
v strčes. ě: měrica, věrný, povětrie,
v novo- češtině po retných: v, b, p, m, f a po: d, t, n
je ě: věrný, běh, pěna, měna, děd, tělo, něžný —
po ostatních čisté
e: cesta, seno, stole. Ht. Zv. 60. Vz Gt. Fonl. §. 64. —
V ná- sloví ani krátké ani dlouhé ě se nena- skýtá, v středosloví i jedno i druhé zhusta, vz více v Ht. Zv. 61
., 62
. — Ě povstává: 1. stupňováním samohlásek e a
i. Vz. E, I. Ht.
2. Stupňováním l a
r (vz Mkl. B. Ein- leitung), Ht.; aneb dle jiných, kteří
l a r za souhlásky mají, stupňováním slabých samo- hlásek t- a b při
l a
r; výběr, měliti. Vz L, R. Cf. Archiv für slav. Philologie I. a III. seš. I. dílu. Bž. — 3.
Jindy vzniklo ě z pů- vodního dlouhého a, jako: sěsti. Vz Gt. Fonologie. §. 65. —
4. ě povstalo velmi zhusta stažením dvou
e. Vz Gt. Fonl. §.
66. — 5. Z
ie. n.
je,
a) v pádech zájmena 3. os. s předložkami: od něho (od n-jeho), k němu (k n-jemu). —
b) V složení slovesa jed — jísti s některými předložkami: s-nědl m. s-n-jedl, oběd m. ob-jed. —
c) Sněm. Da. —
d) V trpném příčestí min. času sloves 4. třídy: činiti — činien — činěn, chytiti — chytien — chycen. Ht. Zv. 62. — 6. Z nosového e, Ht.: pět, staroslov. pętB; pěst', strslov. pęst&; měkký, strslov. mek^kT.; símě, strslov. sěme. Zk. Za nosové ę má čeština vlastně střídnici
a, před kterouž souhláska tvrdá se obměkčovala: pętb = p'ať či piať, přehláskou p'eť či piet' a ztvrd- nutím koncového
ť: p'et či pět. Druhdy se
a udrželo, jako: piati (= píti) od psn-ti = pěti; telę-ta = telata; hříbe-ta = hříbata. Před
a = e retnice někdy ztvrdly: zapat m. zapiat, pátý m. piátý, devátý m. deviátý, svatý m. sviatý atd. Bž. — Prk. píše o této věci takto:
ě má čeština trojí. Jedno vzniklo z předhi- storického
ai: chlěb, goth. hlaifas, stněm. hlaib, nněm. das Laib. (Fk. 734. ).
Druhé jest nosového původu, povstaloť z e, které nahrazuje čeština buď hláskou
a (á): maso, řad i řád, lada, svatý, máta; neb dvojhláskou
ia, přehlas.
ie,
ě, staž.
í: Stiaglav (Šťahlavy) — stíti, pial — píti, jejia (jejá), jejie, její, kniez (kněz), peníze, viace, viece (večí), více, mě, tě, sě, tieha, tíha atd. Za příčinou možných zmatkův jest tedy radno, by se v strčes. textech prvé psalo
é, druhé pak
ie, zcela přiměřeně své záměně v historické če- štině.
Třetí e konečně jest nepravé, stojíc místo
e po předchozím
di, ti, ni =
ď, ť, ň: voděn
, ctěn, viněn m. voďen (= vodi-e-irb), cťen, viňen; cf. bořen, nošen, vožen
. — Ě s
e stupňuje: 1. v
í (v staroč. a slov.
ie): pě-ji — zpívati, oději — odívati, Ht., směji se — usmívati se, Gb., věřiti — viera — víra. — Závažnějším
í vynikají i dvojslabičné infinitivy časoslov 1
. a 3. třídy: stříci, čníti, pníti, mníti, dlíti. Ht. Zv. 62., (vyjmouc: pěti od pěji = zpívám a spěti. Bž. ) a
příčestí trpné min. času: viděn — vidín, zavříno, klaníno, vědíno. Bart. Na Mor.
ě m.
í v inft. mět, chtět m. míti, chtíti. Šb. Vz í. — 2. V
a á. Saditi od sěd, výstraha od strěh v stříci, Ht., střehu — stráže, Gb., vlěk — vlak — vlá- četi. Kt. V pět — pátý, devět — devátý není stupňování, nýbrž
a tam původnější než
ě: pętb = pi-atB, spodobou kmenového
a k pod- nebnému b: pi-etb, z čehož pět ztvrdnutím koncového ť (jako host m. hosť); devetý = de- viatý, dloužením kmenového a: deviátý, ztvrd- nutím retnice vi = měkké v: devátý. Bž. Vz Tvoření slov stupňováním, Stupňování. — Ě
se střídá (vz Střídání): 1. s
a. V14. a 15. stol. často: poňavadž m. poněvadž. Vz více v Historii českých samohlásek, str. 104. Gb.
Místo ě v již. Čech.
a jen v: opršalý, osi- řalý. Ostatně vz A. — 2. S
e. Vz Ľ. Ht. České
ě vyslovuje se jako
je čili praejoto- vané
e: věz, pět. V mnohých případech vy- slovuje a mnohdy také píše se m.
je n.
ě pouhé
e a sice ne jenom po souhláskách měkkých, ale i po souhláskách tvrdých, kde tedy praejotace beze stopy vymizela: řeka, kde m. řeka, kdě. Střídání toto
ě s
e nastou- pilo
v nově češtině po sykavkách: celý, noze, seno, mlčeti, běžeti m. celý, nozě, seno, mlčěti, běžeti;
po l: chléb m. chlěb; hojně
po retných souhláskách obzvláště dialek- ticky v jihozáp. Čech: peší, mesiac, veděti m. pěší, měsiac, věděti;
po d v příponě dě: kde
, nikdě
, zde m. kde atd.;
po
t ve slo- venštině: stena m. stěna;
po
n od polov. 13
. stol. do konce 14. stol. často v zájmeně
on: v němž, k nemu m. v němž a k němuž a v
příčestí trp. času min. časoslov 4. třídy: naplneno m. naplněno. Gb. Místo
e v obec. mluvě
ě: ctění, otěp m. čtení, otep. Šb. — 3. S
i, í. Vz
i.
Ě se seslabilo v
i (následuje). Ht. Knih — kněh; v gt. sg. jmen podstat, rodu žensk. v obec. mluvě
e(ě) m.
i: pece, nitě, čtvrtě, mědě, noce, nemoce (v novější době
) m. peci, niti, čtvrti, mědi atd. Jir. — 4. S
o, vz O. Ht
. — Ě se odsouvá v slovostředí a na konci slov:
1. vysouváním v im-
perat. buďme, buďte, nesme, neste m. bu- děme, buděte, nesěme, nesěte. Ht. (Zde pod- nebný živel v
ě se tající nevysut úplně; tají se v měkké předcházející souhlásce: buď-me. Bž. ). — 2.
Odsouváním: země — zem, stráně stráň, v nichž
ě není původní. Ht. Zv. 63. — V obec. mluvě vymítá se
v Krkon. ě před u: ďuče = děuče = děvče. Kb. Na Moravě včul (včil) m. v čulě (přehlas. v čile). Vz Včil. Kt. — Ě
se seslabilo v i (
í):
1. v dat. ženě — duši;
2. v lokale: slově — poli, ženě — duši;
3. v lok. pl.: slovech^, — polichT.;
4. v pl. zájmena on: těchb. —jicht, těmi. — jimi, těmi — jimi. Seslabení toto stalo se v době předhistorické
. Vz Otírání a: Historie českých samohlásek, str. 69. Gb. —
Vlastní ě nalézá se v příponách ohy- bacích i.
v lok.
sg. tvrdých a-kmenův: bucě, dušě, vrazě, duzě, muše;,
i'
u měkkých a-kmenův (muži, poli, duši) jest seslabeno z
ě: muže — muži. Vz Lokal;
2. v nom. a akkus. dual. tvrdých a-kmenův a stř.: rucě, slově, dvě. — U měkkých a- kmenův masc. přešlo starší
-ia v
-ě: muža — dva mužě. —
3. V příslovcích: svatě, čistě; též v kompa- rativech. Ještě Řehoř z Jelení a Všehrd píší: častějě, pěknějě. Jir. —
Ě je v Krkonoších a na Mor.
příponou jmen znamenajících děvčata: Šilhaně = dcera Šilhanova, Anně, Barče. Šb. Tam a ve východ. Čech. vůbec zní
ě po
m jako
ně: mňesto, mňel, zemňe, mňeď, mňesíc, mňeřiť — město, měl, země, měď, měsíc, měřiti; po retnicích vyslovuje se tam jako prosté e: peknej, behať, vežka = pěkný, běhati, věžka. Šb., Kb. —
Ě platí ve verších za krátké: běda = u u; ale činí předcházející slabiku obojetnou. — Vz
E dlouhé.