2. Šť2.
Šť v 15
. věku počalo nastupo
vati mí- sto
šč, mívaliť staří: oščep, ščít, ješče, bo- jišče: nyní: oštěp, štít, ještě, bojiště; ale místy v obecné mluve a na Mor., Slov
. a ve Slez. se
šč {chč) udrželo: ščastný, ščestí, Ščepan, ščekať, ščít (vz Brt, Mtc. 1878. 7.), vz
Chč, Sč. —
Sč m.
šč, se jest znakem ná- řečí českého: ohniště
, v Polště, lidští. Šf. —
St povstává obyčejně z
sk a
st: tisknu — tištěn, vojsko — u vojště, hustý — houšť, pustý — poušť, mastím = maštěn. Vz Sk, St; —
St a
št se střídají s
č: čvat, mo- ravčí m
.: štváti, moravští; malenovčí (vždy po
v), na mor. Zlínsku, Brt.; slovenština, franština, slovenčina, frančina. —
Jména žen. rodu v -šť ukončená skloňují se podlé Dan.